Scéna.cz 

Europeana z brněnské Reduty v Praze

V listopadu dorazila do pražského Švandova divadla inscenace brněnské Reduty EUROPEANA, která měla světovou premiéru na sklonku minulé sezóny a v Praze se představila poprvé.

Ti, kdo přišli, rozhodně nelitovali. Schizofrenní obraz dějin 20. století, který ve své knize zaznamenal Patrik Ouředník (kniha vyšla v roce 2001 a je beznadějně vyprodána) převedli do scénického tvaru dramaturgyně Dora Viceníková a režisér Jan Mikulášek. Více než v předcházejících projektech svádí tato předloha k diagnóze „neinscenovatelná.“ Množství událostí, které se převalily přes Evropu během dvacátého století (jimž dominují dvě světové války), se tu smísilo s výrazným technickým a technologickým pokrokem, stoupající gramotností, ale zároveň se stále vzrůstající skepsí. Vzhledem k tomu, že disponujeme dostatkem faktů (ale narozdíl od předcházejících století už i audiovizuálními záznamy událostí a osobností), nestáváme se moudřejšími, ale spíše naopak – relativita všeho, co se událo, je daleko tíživější a rozporuplnější.

Tuto bohatost podnětů, spojených se schopností adaptátorů vytáhnout a zdůraznit ikonické hlášky, úryvky písní, a charakteristické rysy konkrétních osobností, se podařilo ve scénickém tvaru podtrhnout a prezentovat velmi působivým způsobem. I když – mnohé scénické prvky a postupy pravidelní diváci Mikuláškových inscenací (ve scénické spolupráci s Markem Cpinem) znají téměř důvěrně. Podobně jako např. v Gottlandu z Moravskoslezského Národního divadla (nedávno hostujícího na pražské Nové scéně) tvoří základ scény konstrukce a artefakty spojené s šedivostí socialistických schůzovních prostorů, stejně jako uniformní šedohnědý odstín úřednických „stejnokrojů“. I v Europeaně se tedy setkáváme s podivným davem postav, které se slévají v šedivou zónu socialistické přežívání, i když z bližšího pohledu každý má své specifické, značně karikované rysy. Tito lidé – stíny se scházejí v jakési fiktivní schůzovní místnosti na konferenci o dějinách 20.století. Průhledné dveře v pozadí umožňují odchod do foyeru, symbolicky evokující jakýsi „svět venku“, kde lze volněji vydechnout (v němých obrazech zde můžeme sledovat, jak zde - narozdíl od scény – lidé diskutují, tančí apod.). Inscenace začíná zvukovou (až voice-bandovou) evokací války – zvuky vlaku, střelby, výkřiky, kvílení. Obecně se dá říci, že celé představení je jakýmsi esejem, v němž se mísí důležitá, mnohdy hrůzná statistická fakta o masakrech 20.století s banálními, ale pro lidstvo důležitými vynálezy (ať už jde o antikoncepci, podprsenky ad.) a s pohybově-zvukovým koncertem. V paměti diváků utkvějí sborové variace známých politických písní (Internacionála, Óda na radost). Herci (Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Marie Jansová, Ondřej Mikulášek, Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Jiří Kniha) si jako štafetu předávají vyprávěcí linii, každý z nich se chvíli dostává do popředí, každý z nich je jedinečným typem, připomínajícím na jedné straně evropského „everymana“ (ať již ze Západu či Východu), na druhé straně odkazující ke konkrétním politikům. Pro celou inscenaci je charakteristický škleb, nadsázka a ironie, díky nimž vzniká zvláštní paradox – divák se baví, ale zároveň je stále přítomno mrazení v zádech.

Národní divadlo Brno – Reduta. Patrik Ouředník: Europeana. Dramatizace Dora Viceníková a Jan Mikulášek, režie Jan Mikulášek. Premiéra 9. června 2011, pražská premiéra 25.11.2011 .