Scéna.cz 

Mnoho povyku pro nic ve Švandově divadle

Švandovo divadlo na Smíchově uvede nové nastudování inscenace Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Premiéra 3. března 2009 ve Velkém sále Švandova divadla.
Komedie o válce v lásce, plná zvratů, vtipů a důvtipu, odposlechů, pomluv a nečekaných odhalení se odehrává v „shakespearovské“ Messině, v sídle messinského guvernéra Leonata. Začíná koncem – koncem války a návratem knížete aragonského a jeho mužů do Mesiny a začátkem – začátkem času námluv, sbližování a tokání. Válčit se teď bude už „jenom“ o srdce, bojištěm budou zahrady a plesové sály. Navzájem se tu proplétají tři dějové linie – námluvy knížecího oblíbence Claudia a guvernérovy dcery Héró a posléze překážky v jejich svatbě, které strojí nevlastní bratr knížete, zlosyn Don John, pak vztah prostořeké Leonatovy neteře Beatrice a Claudiova přítele, zapřísáhlého starého mládence Benedicka, a nakonec linie popletených strážníků Puškvorce a Šťovíčka, kteří v podstatě omylem odhalí zákeřnou intriku Dona Johna.

Švandovo divadlo se po několika letech vrací k Shakespearovi. Po naposled uváděných hrách - Sen noci svatojánské ( 2005, režie Dodo Gombár) a Oko za oko (2004, režie Michal Lang) padla tentokrát volba na komedii Mnoho povyku pro nic.

Tato Shakespearova komedie je jedinečnou možností pro setkání takřka celého souboru s výjimečným jazykem a doslova fyzickou prací s ním. Hru je zde také možno dobře obsadit, „partneřit“ tu mohou herci, kteří se spolu dosud v takové míře nesetkali (např. Halbich-Stryková, Veselý-Šmíd). A je to také výborná příležitost představit a vyzkoušet ve Švandově divadle nové tváře - Matouše Rumla jako Claudia, Terezu Voříškovou jako Héró a Pavla Juřicu jako Dona Johna.

Výklad inscenace je nejvýrazněji zřetelný ze scénografického řešení Charlese Ervena, inspirovaného renesančním palácem a barokní zahradou. Vstupní obraz rajské zahrady zde symbolizuje svět lásky a nevinnosti, ale je také světem žen bez mužů. Následující vstup mužů - vojska a dále pak interiér paláce se zrcadlovým sálem značí svět moci. Vzájemné ovlivňování se, prolínání se obou světů, zahrady a paláce, pak kulminuje v situaci pokažené svatby Claudia a Héró. Následuje prázdný temný prostor (symbolický hrob), v němž je umístěn i skutečný Héřin hrob, který je ovšem zároveň posledním kouskem ztraceného ráje. Konečný obraz zmrtvýchvstání, renesance lásky, je pak nabíledni. Kostýmy Ivany Brádkové tyto dva odlišné světy, jejich protikladnost (mužnost uniforem a ženskost směsi dobových šatů) i jejich vzájemné ovlivňování se, po svém uchopuje či podle potřeby podtrhuje. Podobně jako písně a vůbec původní hudba Michala Langa, který byl též pověřen režijí. Překlad Martin Hilský.