Scéna.cz 

Zeměplocha v Dlouhé

Tři sudičky, Zeměplocha, Smrť a další nepřeberné množství příběhů, událostí a hlavně humoru – tak to prý všechno nalezneme v knihách Teryho Prutchetta. „Už si četl Soudné sestry? Prutchett přijede do Prahy, to je super,“ křičela na mě Petra s vytřeštěnýma očima. Příslušnou knihu jsem si zapůjčil a pustil se do čtení. Musím se přiznat, a doufám, že se nestanu terčem posměchu či kamenování, naprosto mě daný styl nezaujal. Druhý Tolkien, namítl jsem. Není divu, Anglie s padesáti pěti milióny obyvatel dvě fantasy ságy unese. Přes můj vztah k Prutchetovi jsem se 27. dubna vypravil na premiéru do Divadla v Dlouhé, kterése zúčastnil samotný autor.

Nejlegračnější a nejpodivuhodnější fantasy v této i jakékoli jiné galaxii se počala odehrávat. Za tajuplné noci, kdy by ven šel jen dobrodruh, pes už vůbec, se odehrává královražda. U obětního sloupu, kterému vévodí chameleon se sešli tři soudné sestry: Bábi Zlopočasná, dle mého Prudivá; Stařenka Oggová, ta Sluníčková a Magráta Česneková, prostě ta Střeštěná. Jinak Naďa Vicenová, Jaroslava Pokorná a Klára Sedláčková. K nim musíme připočítat Smrtě, Peter Varga; Vévodu Felneta, Tomáš Turek; Lady Felmetovou, Ilona Svobodová; a dále Šaška, Miroslav Táborský a Mášrechta, Miroslav Hanuš.
V jednoduché pohádkové kombinaci se podařilo zkušené režisérce Haně Burešové, udržet Prutchetovsko-Kantůrkovský humor. Kdosi říkal, že když ji neuťala gillotina ve velkoprojektu Obrazy z Francouzské revoluce, že zakopne o bludný kámen právě v Soudných sestrách. Takovýto škodliváček se hluboce mýlil. K úspěchu celé inscenace výrazně napomohl vskutku geniální překlad Jana Kantůrka, který ač oficiálně bez patřičného překladatelského osvědčení, zdařile až výborně překonal močály anglických hříček a dokázal vytvořit české ekvivalenty. Podobně se úkolu na realizaci zhostil domácí Jan Vondráček, který se s radostí díval na kolegy tentokráte ze zvukové kabiny, je totiž autorem hudby. K tomu musíme připočítat nelehkou práci scénografa Karla Glogra. Pracoval totiž pod přísnou kontrolou oněch fantasy „pračetovců“, kteří jsou schopni postavit i hranici, pokud by vše nebylo ve stylu zeměplošské architektury.
Podobně na tom byla Samiha Malehová. Ta by stála asi vedle Glogra, v případě, že by kostým některé z postav neodpovídal módnímu trendu Zeměplochy. Vězte, že díky tomuto, si někteří herci užijí. Například Ilona Svobodová celé představení odpočívá v molitanovém korzetu, spolu přes metr dlouhým úzkým kloboukem, včetně kovových obručí po obvodu červených sametovým šatů. V této lehké jezdecké zbroji musí skoro tančit po hradbách. Podobnou záludnost zvládá Miroslav Hanuš coby Mášrecht. Kdo ho zná jako dvoumetrového, tak se ho v plné velikosti na jevišti nedočká. Pouze v epizodních rolích – 2. voják a Herec. Jinak jako Mášrecht má na hlavě polopleš s přehazovačkou a je sražen do výšky liliputa.
V inscenaci se vyskytují místa zaručeně divácky úspěšná – balet Vévody se Šaškem, step Smrtě, námluvy Šaška a Magráty Česnekové. Vedle toho se divákův smích vyskytne při každém představení po každé někde jinde. Což musím na vlastní zkušenost potvrdit.
Když už jsem u očitých svědectví, nesmím zapomenout na jedno nejotřesnější – představte si věkový průměr diváku se pohyboval kolem dvaceti pěti lety. Do Dlouhé chodí i mladí!
V části věnované hereckým výkonům se nemohu moc rozepisovat. Soubor patří opravdu mezi sehrané a výkony jsou naprosto vyrovnané. Jedinou výtku jsme měl při premiéře k Tomáši Turkovi, který po reprízách utlumil svou neadekvátní rozeřvanost. Zůstal při tom podlým Macbethem.
Pokud budete chtít zažít největší kouzlo soudných sester – posun času, určitě se vypravte do Dlouhé. Budete se nejen smát, ale i prožívat dramatický příběh, k němuž patří láska, tajemno, napětí a neodmyslitelné vítězství bílého nad černým. Pozor na bludný kámen, bloudí všude.