Scéna.cz 

Dva vznešení příbuzní - The Best of Shakespeare?

Na závěr sezóny musela dramaturgie Národního divadla pružně zareagovat na „vypadlé“ Odcházení Václava Havla a nahradit je titulem, který by měl alespoň část atraktivity tohoto titulu. Je samozřejmě otázkou diskuse, zda se to v případě Dvou vznešených příbuzných podařilo, ale lákadla tu pro diváky rozhodně jsou. Za prvé, jedná se o českou premiéru hry, o jejímž autorství vedou po staletí spory zástupy divadelních vědců. Za druhé, představí se tu noví mladí členové činohry Národního divadla – Vojtěch Dyk a Pavla Beretová, které se Národnímu divadlu podařilo „ukořistit z právě končícího výjimečného ročníku činoherního herectví DAMU. A za třetí, je to skutečně „podívaná.“

Takže fakta - na scéně Stavovského divadla měla 5. června 2008 premiéru hra Dva vznešení příbuzní, jejíž autorství je připisováno částečně Williamu Shakespearovi a částečně jeho o něco mladšímu kolegovi Johnu Fletcherovi. V překladu Martina Hilského ji režíroval Ivan Rajmont.

Pokud nejste informováni předem, způsobí vám tento mnohokrát zpochybňovaný Shakespeare asi trochu šok. Oblíbený klasik z textu sice vylézá v nejrůznějších motivech, postavách či přímých citátech z jeho známých her, na druhé straně - patrně díky Fletcherově podílu -je to vlastně taková "renesanční postmoderna.“ Více než v jiných Shakespearových hrách se tu mísí komické a tragické v podivné absurdní nadsázce, motivy se vrší na sebe, přes sebe, na přeskáčku. Když se navíc texty podpoří extravagantními kostýmy, či řečeno módním slovem outfity (protože ke kostýmu patří též bizarní účes či nějaká překážející mohutná rekvizita), je to opravdu shakespearovské "cokoli chcete." Nejenže se tu laškuje s širokou plejádou témat a témátek společenského a soukromého života, ale pohrávání si s dnes tolik módním tématem nevyhraněné sexuální orientace (zatímco vztah mezi mužem a ženou je spíše jakýmsi konvenčním příkazem doby či součástí společenských rituálů, o vztazích mezi osobami stejného pohlaví se naopak mluví s vroucností a přesvědčením) padne na dnešní dobu jako ulité. Když tedy překonáte prvotní rozpaky, přijmete stylizaci, můžete se náramně bavit a kromě sledování bizarně se zaplétajícího příběhu dvou vznešených mládenců stopovat nejrůznější variace dialogů, monologů, situací a postav prakticky ze všech známých Shakespearových her. Jinými slovy je to jakési Best of Shakespeare. Postmoderní doba postupně vytahuje na světlo Shakespearovy hry, které se vzpírají žánrovému zařazení. Hry, kde se rozhoduje iracionálně, zmateně, nevysvětlitelně, kde úchylnosti mají svou nezaměnitelnou roli v životě, tak jak to můžeme sledovat v hororových reportážích televizního zpravodajství. Jak aktuální!

Nápaditá scéna Martina Černého tentokrát plně využívá hydrauliky - ať už u točny, která se vychylováním proměňuje i v nakloněnou rovinu (chvílemi působí tak jako pouťový tobogán), vězení, vyjíždějící se skřípotem na úroveň scény a poté se ztrácející pod zemí. Jako figurky z dětského kolotoče nám mohou připadat svatebčané (provázeni nezbytným zlatě kudrnatým amorkem), projíždějící v pravidelných intervalech scénou na růžovém otevřeném autě se srdíčky pečlivě naaranžovaní do živých obrazů. Těžko se vyznat v tom, která z postav je hlavní a která vedlejší. V okamžiku se totiž může stát, že na chvilku zazáří zcela epizodní postavička a zadusá svým monologem do země postavy, které se do té doby jevily jako hlavní. V každém případě v centru dění stojí oni dva vznešení příbuzní - rytíři Arcita a Palamon, jejichž idylické přátelství osudně změní jediný pohled na krásnou, ač k mužům netečnou Emílii, o které se utkají v boji na život a na smrt, z něhož může vyjít jako vítěz jen jeden z nich. Jan Hájek a Vojtěch Dyk jako by si přímo libovali v rolích natřásajících se samolibých kohoutků vycpaných frázemi a v soubojích, kde jde spíše "o princip" než o cokoli jiného, vypadá jejich spor jako hádka chlapečků na pískovišti. Nejvýraznější z ženských představitelek je zprvu zdánlivě vedlejší postava žalářníkovy dcery (Magdalena Borová), nevysvětlitelně rychle padající do propasti šílenství z neopětované lásky, z níž jí může - díky radě pragmatického doktora (Jan Hartl) - pomoci pouze léčba sexem (a to klidně i s náhradníkem). Vedle domácích jistot jako David Matásek či Lucie Žáčková v rolích Thesea a Hippolyty si dobře vedou i noví členové - už výše jmenovaný Vojtěch Dyk a Pavla Beretová, alternující roli Emílie. Role Theseova bodyguarda jako by byla psána na tělo hostujícímu Pavlu Nečasovi, který se v roli střídá s domácím Petrem Motlochem. Tajemství toho, zda se na hře Dva vznešení příbuzní skutečně podílel Shakespeare nebo zda je to jen Fletcherův digest z díla staršího kolegy, se už nikdy nedozvíme. I když by nás asi nenapadlo přisuzovat alžbětinským autorům stejně černý smysl pro humor, jaký má dnešní doba, vypadá to, že v tomto smyslu se vědcům otevírá pole dosud dostatečně neprobádané. V každém případě je dobře, že se tato hra dočkala české premiéry , kterou sice nemusíme brát jako vrchol sezóny, ale rozhodně je příjemným osvěžením na pokraji léta.

John Fletcher a William Shakespeare: Dva vznešení příbuzní; režie Ivan Rajmont; překlad Martin Hilský; dramaturgie Martin Urban; hudba Petr Kofroň.
Osoby a obsazení: Theseus (David Matásek); Hippolyta (Lucie Žáčková); Emilie (Kateřina Holánová nebo Pavla Beretová); Peirithoos (Petr Motloch nebo Pavel Nečas); Palamon (Jan Hájek); Arcita (Vojtěch Dyk); První královna (Eva Salzmannová); Druhá královna (Taťjana Medvecká); Třetí královna (Sabina Králová); Žalářník (Oldřich Vlček); Nápadník (Jan Bidlas); Žalářníkova dcera (Magdaléna Borová); Doktor (Jan Hartl); Učitel (Rudolf Stärz); Hymen, bůh svatby (Vlastimil Čaněk) a další.
Česká premiéra ve Stavovském divadle 5. června 2008.