Scéna.cz 

Rtuť – další verze apokalypsy

Proč je tato hra považována za největší skandál na londýnské divadelní scéně za posledních deset let, těžko říci. Po anglické skupině Paines Plough si prý už nikdo na hru netroufl. Těžko, zda právě Čechové jsou už tak otrlí, nebo spíše jde o reklamní tah. Inscenace Rtuť dle mého není o nic krutější než jakákoliv vize apokalypsy, postupného odumírání světa, devastace lidskosti, která byla prezentována na jevišti či ve filmu v posledních deseti letech. Sprostá slova, lascivity, sexuální perverze, vzájemné násilí, naturalisticky „eklhaft“ zvuky, zabití dítěte. To jsou všechno prvky, které tu už byly, a prezentovány ve stále větší hustotě, mají poté spíše efekt směšnosti. Tato divácká reakce paradoxně nahrává tomu, proti čemu patrně autor i tvůrci brojí. Aby nám násilí a zhouba nezevšedněly. Nicméně, jsme opět v tom samém začarovaném kruhu – lidé, kteří toto činí, rozhodně do divadla nechodí (možná, že vůbec nevědí, co to je – stejně jako hrdinové Rtuti).
Přes tyto obecné námitky je uvedení hry Rtuť v Čechách zajímavou ukázkou toho, co dnes letí ve světě.

Příběh:
Odehrává se na okraji velkoměsta, po kterém se rozlila rtuť. Je to vlastně jakýsi permanentní „den poté“, postupná entropie světa, který žije v halucinogenním oparu (v souvislosti s chemickým zamořením země se začali rojit motýli roztodivných barev, lidé je začali pojídat a objevili jejich halucinogenní účinky. V motýlím rauši lidé prožívají nejrůznější historické, soudobé, ale i fantazijní násilnosti, kde jsou buď aktéry či pozorovateli. Všichni se tedy pohybují jako postavy v jakési virtuální počítačové hře, zprodukované šíleným géniem. Zbývá už jen pár lidí, kteří si zachovali paměť a zdravý rozum, ti ostatní jsou už odmalička poškození, nebo postupně zešíleli. Jedním z módním výstřelků je pořádání párty pro VIP hosty na zdevastovaných místech s překvapením – to je většinou libovolné mučení lidských obětí. Kam až jde zvrhlost, záleží na vaší představivosti. Přesto, nebo právě proto si tito podivní, citově poškození lidé dokazují alespoň občas to, že ještě nejsou úplnými roboty či troskami. A závěr je až didaktický závěr, kdy bratři odmítnou obětovat kamaráda zvrhlému zákazníkovi.

Místo děje:
To je asi nejzajímavější. Odehrává se jako site-specific, tedy na místě, neurčeném pro produkci divadla, ale o to více inspirativní. Stará továrna v Karlíně poskytla dostatečně zvetšený, špinavý, autenticky dýchající prostor. Kovové konstrukce, možnost přijet a popojíždět tudy autem, a syrovost, která dýchá na diváky jsou samy o sobě zážitkem.

Režisér:
Režisér Julius Ševčík se nedávno představil klipovitě moderním schizofrenním filmem Restart. Jeho styl se dobře ztotožnil s Ridleyho hrou, kde mnohdy nesmyslně na sebe navazují přeskakující emoce protagonistů a vytvářejí podivný, bizarní mišmaš. Těkání vlastní této době, nervozita, ale i jistá velebnost a zároveň trapnost. Můžete si vybrat, zda je to kouzlo nechtěného nebo úmysl?

Herci:
Nejzajímavější je ústřední bratrská dvojice – Marek Němec – Elliot (poslední intelektuál těžící z ubohosti lidí, takový „táta smrt“) a Kryštof Hádek – Darren (dychtivý, snaživý, nesnesitelný, dávno ztracený v předivu halucinogenních motýlů). Oba herci dobře dávkují své repliky, jsou v té schizofrenii citů a protichůdných akcí uvěřitelní. Ostatní herci – Josef Wiesner, Klára Štěpánková či Václav Jiráček – nejsou tak výrazní, ale typově dobře zapadají do celkového obrazu. Jiří Hána, hrající zvrhlého hosta, už se mnohokrát osvědčil v tom, že dokáže zpod vzhledu „hodného chlapečka“ a distinguovaného pána vytáhnout ty nejzvrhlejší šílené vize. Do podobné nechutnosti se podařilo dotáhnout Evě Salzmannové vzpomínku ze starých časů - zvetšenou noblesnost devastované Hraběnky.

Celek:
Tento typ her není během na dlouhou trať, je to experiment pro pár diváků. Možnost cosi si vyzkoušet, prezentovat horkou novinku. V rámci projektu Letí je to další odvážný příspěvek k současnému divadlu.

Philip Ridley: Rtuť
Překlad Martina Schlegelová, režie Julius Ševčík, scéna Henrich Boráros, kostýmy: Erika Čičmanová, sound design Anne Tolkkinen, hudba a remix Filip Smíšek
Hrají: Marek Němec, Kryštof Hádek, Josef Wiesner, Klára Štěpánková, Eva Salzmannová, Václav Jiráček, Jiří Hána, Jan Hofman.