Scéna.cz 

Divoká kachna v Dlouhé

Henrik Ibsen je považován za otce „realismu“. Jeho odvaha odhalovat ve svých hrách nové a nové vrstvy toho, co plesniví pod zdánlivě perfektním povrchem měšťanské společnosti, měšťanských domácností, mu v jeho době vysloužilo nejednu nemilosrdnou kritiku. Z dnešního hlediska jsou však jeho hry přece jen poněkud zastaralé a nudné. Proto je třeba podívat se na ně – ať už překladatelským, tak i režijním pohledem – z jiného úhlu. A vida, ukáže se, že jsou stále živé, že v nich tepe plamínek absurdity dneška…

František Fröhlich, který je jediným překladatelem, který se soustavně věnuje převádění Ibsenových her do češtiny, pořídil tento překlad pro inscenaci Ivana Rajmonta v roce 1993 pro Stavovské divadlo. Kdo ovšem zná režiséra Jana Nebeského, je mu jasné, že z Ibsenova textu, resp. Fröhlichova překladu nezůstane téměř kámen na kameni – i když podstata příběhu (a to je podivuhodné) neztrácí původní – kritický - osten. Jan Nebeský, který poprvé spolupracuje se souborem Divadla v Dlouhé, si přizval ke spolupráci svůj tradiční tým (dramaturg Kateřina Šavlíková, scénograf Jan Štěpánek a kostýmní výtvarnice Jana Preková). V obsazení ovšem nemůže chybět ani jeho manželka Lucie Trmíková (v roli Giny, Hjalmarovy manželky).
Nicméně, zdá se, že jeho nenapodobitelný způsob režie hereckému souboru Dlouhé kápl do noty. Interpretace klasika realismu - Nebeský se k němu opakovaně vrací – viz Přízraky v Divadle S.K. Neumanna, John Gabriel Borkman z Činoherním klubu či Stavitel Solness v Divadle Komedie – je opět velice svérázná.
Do role 14-leté holčičky je obsazena seniorka souboru Jaroslava Pokorná. A hle, její holčička je zcela uvěřitelná. Pokorná ji nestylizuje do dítěte, spíše si v její interpretaci uvědomíme, jak někdy čistý, předsudky nezkažený dětský pohled na svět, může být někdy pro dospělé vzorem (ale bohužel si ho příliš nevšímají). Vůbec – dalo by se říci, že ženské postavy v této inscenaci jsou těmi rozumnějšími bytostmi. Zatímco pánové plápolají ve svých virtuálních světech skvělých idejí a vlastních egoistických snů, ženy stojí pevně nohama na zemi. O nic méně ovšem přitom netouží po štěstí.

Muži ve hře jsou vesměs stylizováni jako jakési přízraky (zdůrazňuje to více či méně výrazné bílé líčení obličeje), chovají se nepřirozeně a afektovaně. Je to logický důsledek toho, že se snaží stavět světu lepší než jsou. Přitom ale tím více vyniká nejen jejich nepraktičnost, jejich hloupé předsudky a neporazitelné ego, ale především neschopnost normálně existovat, žít, milovat. Takový je nejen Hjalmar Ekdal (Jan Vondráček) a jeho otec (Vlastimil Zavřel), kteří lpí na svých utkvělých představách a nejsou schopni svobodně uvažovat, ale především syn továrníka Werleho (hostující Marek Daniel). Jeho boží snaha po tom, aby odhalil veškeré zlo a nepravdu ve vztazích , dokáže v krátké době zbourat všechny léta pracně budované jistoty a zruinovat bezdůvodně poměrně šťastné manželství svého druha (a lásky?) z dětství Hjalmara. V této hře na pravdu, „zločin“ a „trest“, trpí v prvé řadě nevinní. Oběť nejvyšší dá do hry ta vůbec nejnevinnější – holčička Hedvika. Ale odnesou to všichni. Velké myšlenky o pravdě a čistotě se proměňují v tragédii a zmar. Vítězem není nikdo, zbývá pachuť hořkosti na jazyku.

Obrazná, symbolická inscenace rozhodně není soustem pro diváka, který se přišel do divadla jen pobavit. Má však v sobě poselství a varování pro dnešní dobu – abychom v dobré víře nezničili vše, co nás drží nad vodou.

Henrik Ibsen Divoká kachna
Překlad František Fröhlich, úprava Kateřina Šavlíková a Jan Nebeský, režie Jan Nebeský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková a dramaturgie Kateřina Šavlíková.
Hrají: Jiří Wohanka, Marek Daniel, Vlastimil Zavřel, Jan Vondráček, Lucie Trmíková, Jaroslava Pokorná, Ivana Lokajová, Tomáš Turek, Miroslav Hanuš, Martin Veliký, Peter Varga.
Premiéra v Divadle v Dlouhé 13. září 2005.