Scéna.cz 

Země nikoho z NT Live

Dramaturgie NT Live myslí na filmové fanoušky z celého světě, a proto kromě přenosů z londýnského Národního divadla zařazuje tituly s atraktivním obsazením známých hvězd, které se proslavily ve filmu. Na sklonku loňského roku nabídla divákům v téměř tříhodinovém revivalu hry Harolda Pintera z roku 1974 Země nikoho (No Man´s Land) dvě hvězdy vysoké svítivosti, tedy Iana McKellena a Patricka Stewarta. I když nehrají v inscenaci sami, jsou právě oni magnety přitahujícími pozornost. Oba pánové hráli v inscenaci už na Broadwayi, a znovu se v ní vrátili v londýnském Wyndham Theatre.

Jak jsme se mohli dozvědět z rozhovoru připojenému k přenosu oba pánové – Ian McKellen a Patrick Stewart i režisér Sean Mathias měli možnost vidět první uvedení Pinterovy hry. Kromě toho je váže dlouholeté přátelství i zkušenost ze společného projektu (Beckettovo Čekání na Godota 2009). V tomto případě se zdá být prostředí příběhu konkrétnější. Odehrává se v jediném pokoji majestátní londýnské vily ve čtvrti Hamstead, Tato místnost se však ukáže zároveň jako jakýsi abstraktní prostor, „země nikoho“, jinými slovy – jakási čekárna na smrt. Příběh je na první pohled jednoduchý. Bohatý, a už neaktivní spisovatel Hirst pozve po náhodném setkání ve zdejší hospodě na šláftruňk jistého Spoonera, který je možná básníkem, ale možná také lepším žebrákem, který si vydělává v hospodě sbíráním talířů. Jejich společné bytí v Hirstově domě je zcela věnováno pití, a snad i jakési soutěži, kdo vydrží více. Spooner jako host působí tak trochu jako somrák, který je zvyklý přitočit se a žít na úkor někoho jiného, zatímco Hirst působí jako shovívavý dobrák. Během jejich společného několika denního pití, do něhož zasáhne dvojice homosexuálů starající se o Hirsta, tedy Briggs a Foster. Ti by ovšem neradi, aby jim potenciální dědictví po pánovi někdo vyfoukl, a proto se k Spoonerovi nechovají zrovna pěkně. Okolnosti hry a „HRY“ se však neustále proměňují. V okamžiku, kdy už jsme přesvědčeni, že konečně chápeme, o co tady jde, vše se obrátí ve svůj protiklad. Vypadá to tedy celé jako hrátky, které z rozmaru a také obavy z osamělosti pořádá ve svém domě Hirst, aby se necítil opuštěný a zapomněl na svou existenciální tíseň. Stejnému účelu slouží nemírné pití. Dialogy, v nichž se neustále mění postavení protagonistů, manipulátorem se každou chvíli stává někdo jiný, jsou mistrně napsány, ale je velmi obtížné dobrat se toho, co je vlastně realitou hry. Snad to neví ani samotné postavy…A tak si nemůžeme být vůbec jisti, zda setkání obou pánů bylo opravdu jen náhodné setkání dvou starších mužů, kteří se předtím neznali, a nebo se jedná o hrátky dvou přátel, kteří se zdají už dávno a pouze si tímto originálním způsobem zpestřují čas. Ian McKellen i Patrick Stewart si to zjevně užívají. Zatímco McKellen je zpočátku pohyblivější a – řekněme – vtíravější, Stewart nejprve drží pózu klidného, téměř nehybného shovívavého hostitele. To se ovšem za nějaký čas obrátí, aktivnější je Stewart, zatímco McKellen jako by zamrzl. V průběhu představení vystřídá tato dvojice nejrůznější variace vztahu a poměru sil. Působí to jako zpomalený sportovní zápas (jména ústřední dvojice prý si vypůjčil Pinter od dvou nejznámějších anglických kriketových hráčů). Oba pánové vyhrávají širokou škálu emocí, byť jejich projev lze popsat jako minimalistický. Mnohdy s tváří hráčů pokeru vzbuzují u diváků smích. Nepřehrávají ani svou opilost, nesnaží se působit legračně, naopak chvílemi z nich máme až nepříjemný pocit. Jako bychom byli přítomni neúmyslnému odhalení nejniternějších pocitů, prozrazujících osamocenost, strach a bezradnost. Samozřejmě, že druhá dvojice mladších herců, tedy Briggs Owena Tealea a Foster Damiena Molonyho, jsou v tomto případě pouhými přihrávači, zůstávají ve stínu svých slavnějších kolegů. I když i oni dokážou udržet ve svých rolích napětí a jisté tajemství. Hra i inscenace jsou kromě pozoruhodných hereckých výkonů zajímavé tím, že mohou mít množství nejrůznějších intepretací – od té nejbanálnější (pouhé převyprávění pijácké epizody) až po hluboké existenciální podtexty, spojené se strachem z entropie a smrti, izolace, i bezradnosti, co se životem, který uniká pod rukama. Postavy jako by byly chyceny v jakési smyčce mezi životem a smrtí, minulostí a současností, rezignací a zároveň stálými byť neúspěšnými pokusy se z této situace vymanit.