Scéna.cz 

Pár dojmů z Mime Festu

V žižkovském Paláci Akropolis měli hody nonverbální umělci. Odehrával se tu na přelomu října a listopadu Mime Fest, organizovaný Radimem Vizvárym. Tento tvrdošíjný propagátor pantomimy pro svůj festival (v Poličce a v Praze) hledá po celém světě velmi různorodé umělce, kteří nějakým způsobem zasáhli či zasahují do vývoje nonverbálního žánru. Jsou to mnohdy umělci, kteří v oboru působí léta, a někteří z nich vytvořili v žánru co si zcela nového. Takovým je Michael Aufenfehn, který v polovině 80. let v Německu prosadil nový typ klaunského divadla se speciálními celohlavovými maskami. Jeho Boris Bronski není příliš sympatická postava, je to jistý archetyp muže, který osaměle přehrává své hořkosladké příběhy. Je to směs klaunství s existenciálně laděnými příběhy osamělých lidí. Jednotlivé charaktery si „navléká“ performer přímo před diváky, jsou to jednotlivá sólíčka, z nichž se vzápětí Michael svlékne, a přímo vybízí diváky, aby postavě zatleskali, a vzápětí nabídne postavu další.

V úvodu představení La Comedie des Masques: Boris Bronski si Michael dopřeje několikanásobný příchod řečníka, který neřekne ani slovo, nicméně pokaždé si přímo vyžebrá potlesk. Tak trochu klišé… A pak začne svižná přehlídka postav, které prožívají své podivuhodné fantazijní příběhy. Michael jim propůjčuje své tělo, přizpůsobuje pohyby a gestiku konkrétní osobnosti, kterou na scéně předvádí, a doslova oživuje pohyby hlavy celoobličejovou masku (těch pohybů je prý celkem devět, a zamaskovaný obličej skutečně působí velmi výmluvně). S pomocí známých a často využívaných rekvizit (kufry, štafle, deštník, hudební nástroj apod.) vykouzlí nejrůznější situace, ať je to pán, kterému ujede vlak, a on poté, posilněn alkoholem, prožije hrůzný „potopový“ sen, či zloděj, kradoucí kufry, hráč golfu, který se mění v lovce, či stará panna, která prožívá při domácích pracích své erotické sny. Michael předvedl, že řemeslně dokonale zvládá situace, jeho pohybový a gestický slovník se nám však už dnes může zdát poněkud zastaralý. To mu ovšem neubírá na kvalitě, jde spíše o to, nakolik jsou diváci vstřícní v ocenění jeho dovedností a zábavnosti.

Mé druhé nahlédnutí bylo spojeno s produkcí souboru Krepsko, které přivezlo inscenaci AnnaBerthaCecilia. Nonverbální představení o abecedě, jak zní podtitul, nabízí drobné hororovitě poetické etudy, doslova smršť fantazie, s využitím akrobatických prvků, masek, loutek, vizuálních a hudebních koláží, a také kouzel. V příbězích, které se mají týkat jednotlivých osudů dívek podle jmen, tato jména vlastně nemají velkou důležitost. Spíše zde objevíme odkazy k archetypálním pohádkovým příběhům a charakterům, a kouzelné proměny předmětů v předměty jiné (např. poslední scéna, kdy v přivezeném akváriu vykouzlí performer z kusu látky položené ve vodě tanec půvabné Rusalky, umocněný ještě mnohonásobnými obrazy v zrcadlových stěnách akvária). Nejrůznější kouzla zvládají Linnea Happonen a Jiří Zeman zcela suverénně. Tak, že se divák rád ponoří do magického pohádkového světa a podlehne iluzi jiného světa, jehož se staneme na hodinku součástí.

I když jsem již další představené – tj. novinku českého souboru Squadra Sua Monstera Deliciosa, čínskou operu Pivoňkový pavilon či belgické klaunské duo Okidok s produkcí Slips inside - neviděla, i další ročník festivalu ukázal, že pořádat takový festival rozhodně není marná investice. Pro mladé lidi z oboru jsou taková představení velkou inspirací, a možnosti konfrontovat své schopnosti s hosty ze zahraničí. A pro ostatní diváky je to bezpochyby obohacení pražské kulturní nabídky.