Jean Giraudoux: Ondina
autor: archiv divadla
Východočeské divadlo připravilo na 8. a 9. listopadu 2003 premiéru pohádkové hry – Ondina Jeana Giraudoua. Z překladu Karla a Davida Krause ji nastudoval Marián Pecko. Ondina - víla - inspirovala mnoho umělců, mimo jiné Hanse Christiana Andersena i Antonína Dvořáka, kteří konfrontovali tuto pohádkovou bytost s člověkem. Všichni tito autoři čerpají z protikladů nezkrotné přírody a okovaného lidského světa, ať se jedná o město, vesnici či palác. Ondina nebo také Undina vychází a vzešla z vody – živlu nestálého, ale zároveň životodárného.
„Rytíř Hans je vílou Ondinou okouzlen mnohem víc než kteroukoli ženou a podléhá náruživé lásce, jíž se ve světě konvencí a kalkulací všechno vzpírá.“ Skutečně je tomu tak na jevišti?
Režisér Marián Pecko velmi promyšleně a naprosto divadelně stylisticky rozehrává operním způsobem činoherní drama. Jeho koncepce potěší příznivce velkých divadelních pláten. V této koncepci nezůstává nic dlužen ani autor výpravy Pavol Andraško. Skutečně pohádkový svět roste před očima v jednotlivých prostředích – rybářská chalupa, palác a rytířův zámek. Vše výborně prokresluje light design. Inteligentní reflektor nejenže vytváří rastr vodní hladiny, ale přechází z barvy oranžového rozbřesku, plného dne až do temné noci. Kostýmy, zejména panstva, jsou pompézní a velkolepé. Andraško jednoznačně projevuje cit pro barevnou kompozici. Velmi nápaditou je vodní stěna, která dominuje scéně v rytířově zámku. Andraško používá efekt, kdy se zamodří. Později atmosféru stupňuje jejím provzdušňováním v závěru inscenace, kdy dojde k úmrtí rytíře a ke ztrátě paměti Ondini. Tato scéna má dvě řešení – buď vzedmutí všech živlů a tudíž dramatické napětí a kulminace celého příběhu, pak mohlo být bublání silnější, nebo „obojí“ smrt ve stylu pomalého plynutí a prosakování. Režisér zvolil druhou možnost, ale dle mého se s provzdušňováním nechalo pracovat daleko dříve a více. Nabízí se vyžít této energie jako kontrapunktu např. v průběhu soudu apod.
Příběh Ondiny, jak se uvádí v programu k inscenaci, vychází z očarování krásou a láskou – člověka, rytíře a přírodní víly. Celá koncepce a způsob hraní Lucie Štěpánkové – Ondiny tomuto charakteru naprosto neodpovídá. Štěpánková místo přírodní přirozenosti, která se brání jakýmkoli konvencím a pravidlům, nabízí ve svých gestech a způsobu mluvy mnoho jiných podob. V případě prvotního setkání s rytířem Hansem si doslova lásku vynucuje a nemá daleko k nymfomance, často evokuje lehkou ženštinu, které jde jen o jedno. Podobně vystupuje i v paláci např. při rozhovoru s Královským komořím – není přirozená, ale prostě neurvalá a drzá.
Samostatnou úvahu si zaslouží její pohyb. Zde jasně citelně chybí pohled a vedení choreografa. Divák pravděpodobně pochopí, že její pohyby mají evokovat tvora vodní říše – ještěrku, rybu případně žábu. Ale… Ondina má být velmi krásná. Některé pohyby jsou až deklasující a odpudivé. Rozjasnění tváře se Štěpánkové dostalo až při soudu, kdy z ní láska k Hansovi přímo čišela, ale před tím vůbec. Chápu, že daný pohyb vycházel z vlnění, ale chtělo by to více estetična.
Ještě jeden drobný detail – práce se symbolikou – tu si takovýto příběh přímo vynucuje. Myslím, že atrapa „modrého“ pstruha a tekoucího vína, či zranění Ondiny nemusí divákovi vštěpovat konkrétno. Skutečně stačí náznak.
Z hereckých výkonů bezesporu zaujal nejvíce Zdeněk Rumpík. Jeho Královský komoří coby kabaretiér je přiměřeně bazilišský. Jeho homosexualita je přiměřeně náznaková. Spravedlivý a nezpoutaný je král Herkules v podání Pavla Novotného. Svým způsobem paví a patřičně namyšlená je princezna Bertilda Petry Janečkové. V případě jejích rodičů – rybáře Anselma a jeho ženy Guty mi nebyla jasná střídavě hraná tupost. Stačilo aby tento manželský pár charakterizoval prostotu a snad chudobu, ale to skutečně nemusí být člověk hloupý.
Typ rytíře Hanse v podání Martina Mejzlíka nabízel další možný kontext hry – láska se rodí mezi lidmi, kteří jsou vnitřně krásní a silní. Mejzlík nepředstavuje čarokrásného prince. Pak byly trochu matoucí jeho výpovědi v úvodu hry – Jako válečník rád bojuji, ale nemám rád válku. Velmi protikladné. Kdo je vlastně rytíř Hans? Dokáže udržet slovo?
Jean Giraudoux Ondina
Překlad Karel Kraus a David Kraus; režie Marián Pecko; výprava Pavol Andraško; hudba Robert Mankovecký a dramaturgie Martin Fahrner.
Hrají: Lucie Štěpánková, Petr Dohnal, Jindra Janoušková, Martin Mejzlík, Jan Hyhlík, Petra Janečková, Pavel Novotný, Pavel Doucek, Zdeněk FRumpík, Jan PIlař j. h., Josef Pejchal, Dagmar Novotná, Alena Michová a Lucie Ptáčková.
Premiéra 8. a 9. listopadu 2003 v Městském divadle Pardubice. Psáno z generální zkoušky 8. listopadu 2003.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Články v rubrice - Recenze
Zlatovláska: jevištní adaptaci obohacuje filmový střih
Hudební divadlo Karlín uvádí na Malé scéně klasickou pohádku Karla Jaromíra Erbena ZLATOVLÁSKA v úpravě Jana P ...celý článek
Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla
Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek
Nejbližší: přijmout změny vyžaduje odvahu
Činoherní klub Praha uvádí v české premiéře divadelní hru NEJBLIŽŠÍ amerického dramatika Joshuy Harmona. Tato ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
ABBA: úspěch navzdory
ABBA: úspěch navzdory
Britský dokument mapuje vývoj švédské skupiny ABBA. Když v roce 1974 zvítězila v sout celý článek
OPERA/ TANEC
Festival Za poklady Broumovska s prvomájovou předehrou
Ve středu 1. května 2024 zazní první z koncertů 19. ročníku festivalu Za poklady Broumovska. Během festivalové celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 19. týden
Želary
Anna Geislerová ve strhujícím příběhu, který uvádíme u příležitosti výročí květnových dnů, konce 2. celý článek