Scéna.cz 

Herecký galakoncert brněnských klaunů

Přeplněné Městské divadlo Brno. Diváci v hledišti. Diváci na jevišti. Uprostřed této speciálně zbudované arény, z dílny scénografa Jana Duška, pár balvanů, železný uschlý strom, kamínky vysypaná cestička a dvojice záhadných bezdomovců. Všichni v tichosti sedí a čekají. Na koho? Inu, na Godota.
Již pošesté se rozhodli čeští inscenátoři čekat. Čekat na onoho tajemného pána, jehož příchod je vždy velmi nejistý a o němž za těch padesát let, které letos v lednu uplynuly od památné pařížské premiéry, byly sepsány celé stohy teoretických spisů. Sám autor označil svoji nejslavnější hru za „ďábelský western“. Snad proto, aby se jí poté, co obešla celý kulturní svět, dostalo uznání jako jednomu z nejgeniálnějších dramatických výtvorů.

Režie se směle chopil Zdeněk Černín. Již jen samo prosazení tak náročného kusu do dramaturgického plánu v dnešní době, je hodno nemalého obdivu a ještě větší pochvaly. Černín navíc velmi pokorně interpretoval text. Upustil od zatěžkávající hluboké psychologie, zato však pečlivě pracoval s ostrými kontrasty smíchu a hrůzy. Divákům je tak ve výsledku nabízeno nevšední meditativní divadlo plné poezie.

To vše by pochopitelně nemohlo vzniknout bez ústřední dvojice čekatelů, Vladimíra a Estragona. Ti svým čekáním na záhadného pana Godota, který nepřichází a asi nikdy nepřijde, určují běh celé hry. Oba propadlíci lidstva tak čekají a čekají, hovoří a hovoří, pohrávají si se svými nápady a opět čekají. Jen aby zabili čas. Ten jim v ústrety zažene druhou, rovněž nespoutanou dvojici – pána a sluhu, bizarního Pozza a sviňského Luckyho a dítě, tajemný symbol naděje - stejně tajemný jako Godot sám.

Právě obsazení ústřední dvojice je dalším mistrovským tahem režiséra Černína. Ten neváhal přes značně kvalitní domácí herecký potenciál přizvat ke spolupráci dva hostující umělce – Bolka Polívku a Jiřího Pechu. To se mu více než vyplatilo, neboť není sehranější dvojice po divadlech českých, která by tento úkol zvládla mistrněji.

Z hlavních hrdinů se rázem stávají nejen herci, akrobaté klauni, ale i bezdomovci, či nežijící zoufalci. Strašné a zároveň komické. Navíc oba dva tu a tam, jako by zapomněli, že hrají Estragona a Vladimíra, otevírají se a rozehrávají sami sebe, své vlastní životní příběhy. Skvělá klaunská tragikomedie je na světě! Jsou dva a vlastně jeden. S naprostou lehkostí, jistotou a svobodně tak tvoří věrohodný pestrobarevný obraz člověka, možná i lidstva. Obecenstvo mají plně ve své moci, otřásají pravdou, nastavují zrcadlo a šokují poznáním. Zkrátka herecký galakoncert ve skvělém rytmu.

„Mlčet a poslouchat, ani jeden člověk ze sta toho není schopen, nemá ponětí, co to znamená. A přesto jedině tak lze zaslechnout a rozlišit nad tím vším lomozem života ono ticho, do kterého je pohroužen vesmír.“ Tak pravil Samuel Beckett. „Mlčet a poslouchat, celé hlediště toho náhle bylo schopno. A přes záplavy smíchu rozlišilo a pochopilo – snad. Neboť přesto, že svět dnes je jiný než na začátku 50. let minulého století, jedno zůstává. Znovu a znovu čekáme, a Godot stále nepřichází.“ Tak pravím já a všem brněnským „čekatelům“ upřímně děkuji.

Samuel Beckett: Čekání na Godota
Překlad Karel Kraus, režie Zdeněk Černín, dramaturgie Jiří Záviš, výprava Jan Dušek.
Osoby a obsazení: Vladimír (Boleslav Polívka); Estragon (Jiří Pecha); Pozzo (Zdeněk Junák); Lucky (Patrik Bořecký); Dítě (Marie Černínová/Denisa Kamenská).
Premiéra 4. a 5. října 2003 v Městském divadle Brno v koprodukci s Divadlem Bolka Polívky.