Scéna.cz 

Mnoho lidí mluví, nehovoří

Dejvické divadlo uvedlo v české premiéře debut americké dramatičky Mellissy James Gibsonové [sic]. Autorka dodnes žije v New Yorku. Přednáší psaní divadelních her na Saint Ann´s school v Brooklynu. V Dejvickém divadle se režie ujal Lukáš Hlavica. Autorem překladu je Pavel Dominik. Autor výpravy – Martin Chocholoušek. Postavy ztvárnilo trio Ivan Trojan, Tatiana Vilhelmová a David Novotný.
Hra [sic] (čti sík) rozkrývá klasický trojúhelník – jeden miluje jeho, on miluje ji a ona své city opětuje ve prospěch úplně jiné osoby. Dle dnešního chápání sexu a vztahů mezi lidmi v podstatě klasika. Gibsonová v žádném případě nezachycuje přesně vystavěný rámcový příběh. Hraje si se slovy, ale hlavně s osudy. V kontrastu nejsou samotní hrdinové, ale prostředí, ve kterém se vyskytují. První část inscenace se odehrává ve foyer – na chodbě blíže nespecifikovaného „sociálního“ domu. V tomto prostoru se rozvíjejí vztahy mezi postavami, autorka exponuje jejich nitro. Ve druhé půli se dostaneme do jednoho z bytů, ale to už se na scéně dostávají ke slovu interakce hrdinů a vnějšího okolí.

Kdo jsou? Theo – hudebník a skladatel, věčně se lopotící nad znělkou života a smrti. Když vynese svůj kámen na vrchol, zjistí, že podobnou sochu už někdo před ním vytvořil. Ivan Trojan se s touto postavou pere s velkou zádumčivostí a flegmatismem, leckdy se slovní náznakovou exhibicí.
Babeta – lenivá až emancipačně tvrdošíjná dívčina. Snaží se psát knihu. Určitě nemiluje Tea, ale kdo je jejím protějškem, zda dívka nebo kluk, to je těžko rozeznatelné. Tatiana Vilhelmová plně vyhovuje její výškou, gesty i hlasem. Prostě holka, co chce jít a šla do světa.
Frank – ambiciózní až neústupný licitátor. Neustále se věnuje Velmi důležité kazetě. S lehkostí artikuluje všechny jazykolamy, které má divák v programu k dispozici. David Novotný se typově k postavě hodí, jeho přízemní a bodrý vzhled Frankovi neškodí.
Dalšími velmi důležitými postavami jsou: Ženský hlas – vládkyně domácí, v podání Stanislavy Jachnické a Mužský hlas – milenec paní domácí a instruktor z velmi důležité kazety, propůjčený Janem Šťastným. Tito herci mimo obraz, tedy ze zvukového záznamu, dotvářejí dramatičnost. Ženský hlas vytváří obavy, Mužský hlas tajuplnost.

Vstup režiséra Lukáše Hlavici. Herci hrají odosobněni. Mají své monology, svoji minulost s níž se perou. Vzpomínky na dětství simulují na ztemnělém jevišti, v ruce polštáře, které se rozsvěcejí podle toho, kdo hovoří. Dialog rukou patří k velmi nápaditým, jen kdyby herci zvládli přesné rozsvěcení a zhasínání polštářů, jejich počínání vedlo k domněnce, že rekvizitu dostali krátce před premiérou.
Světélkový trik se zákonitě opakuje i v druhé polovině, to už pouze s náznakovým světlem zapálené cigarety, případně symbolem rozžhaveného srdce. Účin a dopad již podstatně slabší, v žádném případě zásah do černého.

Hra [sic] odhaluje, že většina lidí mnoho mluví, netoliko už hovoří, může být místy i komedií, ale jak by se řeklo slangově – „intošáckou“.