Scéna.cz 

Máj v Národním divadle

Máme zde první jarní dny ale na Nové scéně již nastal "MÁJ". Na Nové scéně, nacházející se na středu linie spojující Máchovo rodiště na Malé straně a Karlovo náměstí, kde napsal Máj, se jej pokusili prozkoumat každý ze svého stanoviska herec a režisér David Prachař a tanečník a choreograf Václav Kuneš.
O společném tanečním a hereckém projektu uvažovali dlouho, po literárních toulkách po světě se posléze vrátili domů a sáhli po Karlu Hynkovi, jehož mistrovské dílo, zprofanované rozcupováním do úryvků v učebnicích vlastně nikdo ani pořádně nezná a nestává se celé ani předmětem čtenářského zájmu.

David Prachař se vedle režie chopil svého partu jako recitátor. Jeho přednes s tanečními vstupy je uměřený, civilní, přesně s tou mírou patosu, která neunaví obecenstvo přivyklé rychlému tempu doby. Přesto je někdy náročné sledovat komplikovaná a dlouhá souvětí se spoustou přívlastků a starobylých výrazů, kdy se současně nabízejí také další vjemy. Vtiskuje se pak spíše melodičnost, zpěvnost textu než přesný význam. Ale i zde jsme "rušeni " v koncentraci živou nebo reprodukovanou hudbou. David Prachař porušuje určitou monotónnost gesty, pozicemi, staví se do role hudebníka a zapojuje se do taneční choreografie.

Na rozdíl od jeho vcelku pohodlného postávání a pózování jsou na tom tanečníci hůře. Choreografie je nešetří. Ve snaze "dotknout se básně tělem" jsou interpreti - postavy děje- v nejtěsnějším fyzickém kontaktu s elementárními živly, stále se v textu v nejrůznějších variacích opakujících, vodou a zemí. Máčí se v jezeře, obalují se rašelinou rozsypanou po scéně, tonou v průhledném válci s vodou.

Václav Kuneš využil nejrůznějších přihrádek současného tance od minimalismu, zpomalování, plastické akrobatiky po extatické šílení. A zároveň ponechal dost prostoru pro "osobní výzkum" v improvizacích. Choreografie plyne s textem jako jeho možná ilustrace a přechází do volných asociací v individuálním vyjádření. Nataša Novotná, Zuzana Herenyiová, Václav Kuneš a Milan Odstrčil ukazují celý repertoár svého pohybového umění a nechávají působit svou spontaneitu neomezeně. Je to strhující podívaná sama o sobě.

Výtvarný rámec je inspirován tvorbou Adrieny Šimotové. Velká bílá plátna (papíry)jsou plochami obrazů, na nichž zanechávají své obtisky lidská těla, promítají se na ně nasvícené siluety.

Na scéně je nainstalována hudební aparatura ovládaná Pavlem Fajtem, složená mimo jiné i z kovových tyčí a kola, poukazujícího na posmrtný osud hlavního hrdiny.

Nade vším se vznáší projekční plocha, kde se zjevuje v proměně času lidská tvář (Václav Kuneš), lebky, krajina z filmu. Každá ze složek inscenace je díky interpretům bez vady (poslední část recituje Jan kačer) a zdá se být silnější ve své jednotlivé existenci než jak se zapojuje do celku. Hromaděním prvků a akcí v jednom okamžiku nedovoluje dostatečně odhalit mnohovrstevnost a symboliku, jež se možná zrodila bez přímého záměru. Tvůrci nežádají, aby se o věci přemýšlelo, jde jim spíš o dojem, náladu, podnícení představivosti. Reakce mohou být protikladné. Kdo je naladěn na stejnou vlnu, bude nadšen, kdo se dívá z odstupu, bude si možná klást otázky- např. po smyslu projekcí, zda se příliš neodpoutaly některé části (závěrečný happening). Budou-li výhrady nebo ne, nic to nemění na skutečnosti, že česká klasická poezie se stala inspirací k pozoruhodnému experimentu, jehož výsledek je nejlépe si ověřit v osobním setkání.