Scéna.cz 

Macbeth v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé zahájilo po rekonstrukci (druhou) premiérou Shakespearova Macbetha v režii Jana Mikuláška.
Obrazotvornost režiséra, schopnost dát inscenaci výrazný jedinečný ráz, ve kterém jsme konfrontováni se záplavou nejrůznějších (více č méně srozumitelných) symbolů nabízí divákům i kritice množství vlastních interpretací toho, co vidí. Herci Divadla v Dlouhé jsou pak ideálním „materiálem“pro režiséra. Navzdory výrazné formální stránce, v níž vždy tak trochu hrozí nebezpečí, že se herci stanou jen loutkami, naplňující rámec daný režisérem, působí jejich výkony autenticky mrazivým dojmem.

Je to přímočará HRA O MOC, s důrazem na obě tato slova. Hamižnost a ctižádost je jasnou linkou, která určuje veškeré konání přítomných (pregnantně je to ukázáno např. v okamžiku, kdy si bez skrupulí začnou rozebírat věci mrtvého Duncana).
Scénograf Marek Cpin vytvořil scénu kombinací přiznaně kašírovaných artefaktů (např. ohraničení hradbou vylisovaných papírových obalů na vejce, které působí malebně, ale zároveň jaksi prozatímně) a reálných předmětů z doby socialismu. Právě tato podvojnost scénických prvků vytváří zajímavý kontrapunkt mezi šedivou realitou a snahou povznést se nad ni. Podobný kontrast můžeme vysledovat i v chování postav. Je to všechno tak trochu „jako“. Na počátku se ocitáme v téměř rokokově načechraném prostředí, kde se postavy pohybují na čajovém dýchánku, popíjejí čaj a nenuceně konverzují, chvílemi strnou v groteskních pózách figurín ověšených vylouhovanými čajovými sáčky. Mystické čarodějnice jsou přítomny od počátku, ale jsou to jen impozantní postavičky, podobné figurkám na dortu. Za celou dobu nepromluví ani slovo, pouze hýbou ústy – vše, co Shakespeare vkládá do jejich úst, zaznívá z úst tázajících se. Nejsou to hrozivé přízraky přicházející odnikud, ale loutky, vytvořené lidmi jako záminka („To jsme si nemysleli my, ale ony!“). Dětskou hru připomene i královská koruna. Je vystřižená z pozlaceného papíru, a když na to přijde, můžou ji mít i všichni najednou... Mikulášek tak zbavuje krutý boj o moc jakékoli vznešenosti, je to směšná hra na „kdyby.“ Ale nastane okamžik, kdy se to celé vymkne z kloubů, a z dětské hry se stává krvavé drama.
Struktura příběhu odhaluje jednoduché schéma věčné bitvy o moc, která se zčásti odehrává pouze v myslích přítomných, částečně v balábile postav hemžících se na scéně. Křupanství dvorských panáků bažících po moci zná jen extrémní polohy - buď nahrbený hřbet nebo velkopanské předvádění se. Macbeth tedy není ve své touze po moci ojedinělý, je jen jedním z mnoha chtivých. Narozdíl od nich má jiskru, zvláštní eleganci, a možná i více štěstí v uskutečnění svých cílů. Jan Vondráček modeluje Macbetha střídmými prostředky, s překvapivou samozřejmostí střídá momenty komické nadsázky s hluboce tragickými momenty opravdového zoufalství, kd yuž jen čeká, jak to všechno skončí.. Lady Macbeth Kláry Sedláčkové-Oltové je křehkou vílou, kterou by nikdo nepodezíral z jakýchkoli intrik. Ale je to právě ona, kdo dokáže velice přesně kormidlovat loď manželových ctižádostí správným směrem.
Jestliže na konci nabízí režisér po pravém shakespearovském masakru, kde nezůstane kámen na kameni, vizi, v níž se vládcem stává chlapec Fleance, znovu tak odkazuje k principu, nastolenému na začátku – „dospělí chlapci“ byli nahrazeni chlapcem skutečným. Dětská hra o moc s fatálními důsledky nekončí...