Scéna.cz 

Film More Miko podniká cestu za záchranou sirotků

Časosběrné svědectví režiséra Robina Kvapila More Miko mapuje svědomí českého národa prostřednictvím hlavního hrdiny Jaroslava Mika. Společně s ním, řidičem kamionu, Romem, aktivistou, otcem, manželem a člověkem, který se nebojí pomáhat, se vracíme do doby před šesti lety, kdy česká vláda po chemických útocích v Sýrii hledala důvody, proč nepřijmout pár desítek dětí z řeckých utečeneckých táborů. Portrét výjimečného člověka, který bere spravedlnost do vlastních rukou, sleduje jeho snahu těmto dětem pomoci. Lidskost a neústupnost jsou Mikovy zbraně při vyjednávání s politiky. Ti ale jeho cílům stojí v cestě, otázkou zůstává proč. Filmová pouť o stavu české společnosti vstupuje do kin 9. března 2023.

„Někdy v roce 2017 jsem narazil na video z použití chemických zbraní v Sýrii. Záběry dětí, které po tomto útoku umíraly, byly hrozivé a já je několik dní nemohl dostat z hlavy. V Česku tou dobou probíhala hysterie z migrantů, kterou někteří amorální politici podněcovali a mě to přišlo celé neskutečné. Sám jsem byl s rodinou kdysi žadatelem o azyl v Kanadě a měl jsem tak možnost poznat spoustu lidí z celého světa, kteří byli na útěku. Všechny tyhle skutečnosti vedly k tomu, že jsem založil iniciativu Češi pomáhají, a začali jsme vyvíjet občanský tlak na českou vládu, aby přijala z řeckých uprchlických táborů alespoň dětské sirotky,“ říká hlavní hrdina snímku Jaroslav Miko o tom, jak to celé začalo.

„Byla to doba, kdy Miloš Zeman billboardem se sloganem “Zastavím migraci“ vyhrál prezidentské volby. Doba, která ukázala za mě, zatím, největší dno duše českého národa – neochotu pomoci padesáti sirotkům. V tom se zjevil Jarda Miko – ne reprezentant pražské kavárny, ne intelektuál, ale člověk z pracující třídy, který seděl v kriminále, příslušník menšiny, reprezentující přesně ty postoje, které bychom měli zastávat a které by mohly to naše české svědomí zachránit. Přišlo mi to neuvěřitelné. Okamžitě jsem mu zavolal a začali jsme natáčet,“ vzpomíná režisér Robin Kvapil.

Natáčení trvalo déle než 4 roky, štáb ujel více než 20.000 kilometrů. Točilo se na půdě českého a evropského parlamentu, v romských osadách na východním Slovensku, v uprchlických táborech v Řecku a na mnoha dalších místech. Režisér vzpomíná: „Celé to natáčení byla doslova jízda. S Jardou jedete natáčet na den do Polska a vrátíte se po šesti dnech ze Švédska… Byli jsme na ostrově Lesbos v táboru Moria, v romských osadách na východě Slovenska a paralelně pořád někde na úřadu vlády nebo v evropském parlamentu. Takové skvělé prolínání nevymyslíte!“

„Každopádně ten boj za přijetí dětí ještě neskončil, my se nevzdáváme a věříme, že to dopadne dobře!“ dodává Kvapil. „Díky našim apelům na řeckou vládu, schůzce s jejich velvyslancem v Praze, zaslala řecká vláda písemnou žádost všem členským státům EU o pomoc s humanitárním přesídlením dětí bez doprovodu z tamních uprchlických zařízení. Do dnešního dne bylo již několik tisíc těchto dětí přestěhováno do více jak deseti evropských zemí a získaly nový bezpečný domov. Tím to ale nekončí… “ doplňuje ho Miko.