Scéna.cz 

Bohumil Hajdúk: Svatovítské zvonění, to je řehole!

Zvonění – poledne, klekánice a umíráček. Vedle našeho domu, kde jsem prožil dětství, stála kaplička. Zvonění jsem měl z první ruky. Když jsme v redakci portálu Scena.cz připravovali Noc kostelů, nedalo mi to a navrhl jsem reportáž o zvonících. Náhodou jsem se seznámil se zvoníkem Bohumilem Hajdúkem. Slovo dalo slovo a jednu neděli jsem nasedl do tramvaje, abych o půl desáté stihl sraz zvoníků Svatovítské katedrály.
Toho rána, byť v kalendáři jaro, obloha zatažená, teplota kolem deseti stupňů Celsia a mlha. To jsem ještě netušil, že neútulné počasí nebude poslední překážkou toho dne. Na setkání jsem o patnáct minut dříve. Snažím se mezi přibývajícími turisty odhadnout, kdo je vlastně zvoníkem. Nebylo to tak obtížné. Kdo by jezdil na sportovním kole po třetím nádvoří v neděli tak brzy po ránu? Kdo by šel s houskou v ruce? Turista určitě nebude mít ošoupané manšestráky… Nemýlil jsem se, zvoníci se pomalu scházejí. Následuje zdvořilé podávání rukou a vstřícné pozdravení. Nakonec se otevře těžká kovová branka na jižní věži katedrály. Odměnou je mi usměvavá rozzářená tvář mého průvodce. Po nezbytných formalitách stoupáme po točitém schodišti vzhůru do zvonice. To už mi pomalu dochází dech i humor.

Svatovítští zvoníci jsou dobrovolnou skupinou nadšenců, která zajišťuje ruční zvonění zvonů katedrály nejméně půl století. Po listopadu 1989 začalo postupně zvoníků přibývat, a také se zvýšila četnost zvonění. Dnes se pravidelně zvoní v neděli před mší (od 09:45) a poledne. K tomu ještě zdejší zvoníci zajišťují zvonění před mší v 10:45 hodin u sv. Štěpána. Ostatní zvonění jsou příležitostná, o mimořádných svátcích se přidává i zvon Zikmund. V kalendářním roce uslyšíme zvonění zhruba 130krát. Nejbližší zvonění je v 18:00 hodin v pátek 23. května 2014 u příležitosti zahájení Noci kostelů.

Jak se stát zvoníkem? Jaké je to ovládat zvon o hmotnosti tři a půl tuny? Můžete si po zvonění vlézt do zvonu? O tom všem už nám vyprávěl zvoník Bohumil Hajdúk. Ke zvonění se dostal náhodou. V civilním povolání se s ním můžeme potkat v Nemocnici Motol na radiologii. Právě pacient pan Biskup ho po uzdravení pozval na prohlídku svatovítské zvonice.
„Letos tomu bude deset let. Neskonale mu za to vděčím,“ říká Hajdúk a vysvětluje: „Každý nováček se zacvičuje za provozu pod dozorem staršího zvoníka. Nesčetněkrát zvonění sledujete, pak dostanete provaz do ruky a zvon je váš. Nejtěžší je u větších zvonů zejména rozjezd. Jak se říká, aby to nastartování mělo správné bimbnutí! Náročné je i zastavení. Srdce nemůže lítat samovolně. Vezmu, zatáhnu a musí stát.
Musím ho mít pod kontrolou. Jinak to nejde. Zvon vítězí jedině nad nezkušeným zvoníkem. Pokud je zvon těžší a nemáte dostatek zkušeností, pak si zvon dělá co chce.
Pokaždé je dobré poslouchat každý úder a podle toho je nutné reagovat. Toto je důležité, když se zvoní ve dvou, jako je to u zvonu Václav.
Nejdůležitější je zanícení a zapálení každého, kdo se rozhodne zvonit. Člověk to musí v sobě cítit. To není koníček, to je řehole.“

Zadýchaný a upocený stojím ve zvonici. Kolem mohutná železná konstrukce a šest zvonů: Václav, Jan Křtitel, Josef, Dominik, Maria a Ježíš. Zvoníci si nasazují tlumiče na uši, navlékají rukavice. Pomalu se rozcvičují a protahují. Časoměřička Dana Gregorová upozorňuje na start za pět minut. Minutu před začátkem Tomáš Stařecký, vedoucí zvoníků, vybízí k tichu. Tři, dva, jedna…. Poprvé jsem při zvonění přímo u zvonu. S napětím sleduji, jak se naklání. Žádné loudání. Důrazný nástup a první dotek srdce a pláště zvonu. Zvuk zvonění letí z věže ven k posluchačům. Rytmus je nekompromisní, udává ho zvoník. Jeho zkušenost, souhra s ostatními, cit pro dynamiku. Srdce mi buší. A duši mi zaplavuje nepopsatelný pocit. Řemeslo, černá práce tavičů se přetavuje ve zvukové vibrace. Patnáct minut je za mnou. Uši mám v pořádku. Očekával jsem hučení v hlavě jako po rockovém koncertu. Nic takového se neděje. Už chápu pana Bohouše. I mě zvonění draplo.
„Jdeme!“, zní pokyn Dany Gregorové, která dodává: „Hlavně se držte zdiva, fixujte si pohled. Pak vám běh po točitém schodišti nebude vadit.“ Měla pravdu. I když na ranní hemenex tento běh není. To už vystupujeme z tramvaje ve Štěpánské.
Pavel Ondráček nás seznamuje se zvonicí u sv. Štěpána: „Tady je to jen pár dřevěných schodů. Za to krkolomných. Žádné osvětlení. Chodíme popaměti. Zdejší zvon Štěpán je starší než v katedrále nejméně o půl století. Z původních, nejméně pěti, zůstal jediný. Škoda, že se nezachovaly, protože byly šlapací.“ POZOR! Tři minuty do zvonění.

Následně běžíme zpátky na tramvaj. Vystupujeme na Malostranském náměstí. V Besedě se zahříváme a doplňujeme tekutiny. Znovu zámecké schody nahoru. Věž. To už se proplétáme mezi turisty. Polední zvonění. Další fyzický výkon. Po této reportáži mám za sebou 1 200 schodů. A jak je to s tím lezením do zvonu? Skutečný zážitek. Po zastavení srdce mě zvoníci pobízejí, ať si vlezu do zvonu. Vnímal jsem tmu a hlavně dozvuk zvonu jako loučení a smutek, že už je konec. Zase budu týden mlčet. Děkujeme všem zvoníků. Modleme se za ně 30. dubna, kdy mají na sv. Zikmunda svůj svátek. Upřímně děkuju za tak silné zážitky. Lana ve zvonici visí. Zvoníci si navzájem děkují a podávají si ruce. Propocení, udýchaní, ale s úsměvem ve tváři. Nezapomeňte, až uslyšíte kostelní zvonění, že zvon vám posílá vzkaz od zvoníků. Zprávu bolestnou i radostnou, ale přesto vzkaz. Od srdce k srdci a do srdce.

Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Na jižní věži katedrály je zavěšeno sedm zvonů: