Scéna.cz 

Josef Ignác Sadler (1725-1767)

Na život a dílo Josefa Ignáce Sadlera (1725-1767) - jednoho z předních olomouckých barokních malířů – se zaměří další z řady monografických výstav Muzea umění Olomouc, seznamujících s významnými představiteli starého umění v moravském prostředí. Expozice, kterou připravilo Arcidiecézní muzeum Kroměříž v obrazárně kroměřížského zámku, představí od 6. května do 3. října 2010 zejména Sadlerova díla zastoupená v muzeích a římskokatolických farnostech. Kroměřížský projekt je přitom součástí ústřední dramaturgické linie letošního výstavního plánu olomouckého muzea, která je zaměřená na komplexní zpracování fenoménu „olomouckého baroka“. Ta vyvrcholí na podzim stejnojmennou výstavou.

Podle kurátorky kroměřížské výstavy Martiny Klopanové zaujímá Josef Ignác Sadler (1725-1767) mezi současníky, činnými na Moravě a ve Slezsku, svébytné místo. „Je to díky jeho odlišnému stylovému zaměření. Zatímco většina z nich následovala příkladu přední osobnosti pozdního baroka ve střední Evropě Franze Antona Maulbertsche, který tíhnul k tvarovým a barevným akcentům, Sadler se orientoval na římskou akademizující malbu,“ řekla Klopanová.

Počátky Sadlerova uměleckého vzdělání jsou spjaty s dílnou otce, sochaře Filipa Sattlera (1695-1738), a s dílnou nejvýznamnějšího barokního malíře v Olomouci, Jana Kryštofa Handkeho (1694-1774), ke kterému vstoupil v roce 1739 do učení. S Handkem se podílel na freskové výzdobě zámecké kaple ve Velkých Losinách (1742-1743), kaplí sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského v jezuitském kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci (1743) a sálu děkanství bývalého kláštera řeholních lateránských kanovníků ve Šternberku (1744). Po vyučení řemeslu odešel, patrně v roce 1745, na studijní cestu do Itálie, nejspíše přes Vídeň. Většinu času strávil v Římě, kde jej podle Klopanové zásadně ovlivnilo dílo italského malíře Corrada Giaquinta (1703-1766). „Lze předpokládat, že Sadler byl činný v Giaquintově malířské dílně a že přičiněním svého mistra studoval na římské akademii, kde 22. května 1750 obdržel druhou cenu v první třídě za kresbu se starozákonním námětem Josefa dávajícího se poznat svým bratrům,“ doplnila kurátorka.

Na Moravu se Sadler vrátil 2. května 1751. Pro šternberské augustiniány namaloval patrně ještě v Římě své nejlepší dílo, Zvěstování Panny Marie, určené jako dar proboštu Janu Josefu Glätzlovi (1734-1757). „Malba se vyznačuje neobyčejnou malířskou virtuozitou. Prohlubuje ji psychologická účast zobrazených figur, která řadí plátno k nejlepším rokokovým malbám na Moravě. V pozdějších Sadlerových dílech už toto zářivé senzuální „giaquintovské“ vyznění ztrácí na intenzitě,“ doplnila Klopanová. Po návratu se Sadler vrátil ke svému švagrovi Handkemu. Pomohl mu dokončit fresky v zámecké kapli sv. Josefa a v jídelně letní rezidence šternberských augustiniánů v Žerotíně, kterou probošt Jan Josef Glätzl nechal vybudovat v letech 1748-1751. Tyto fresky bohužel silně narušilo pozdější využití kaple jakožto pražírny kávy. Proměna Olomouce v barokní pevnost omezila ve městě výstavbu a přiměla Sadlera, aby hledal své uplatnění mimo ni. Namaloval řadu závěsných a oltářních obrazů a fresek, zejména na střední a severní Moravě a ve Slezsku (Dvorce, Fulnek, Hnojice, Lukavec, Moravičany, Přemyslovice, Slatinice, Velké Heraltice, Velký Týnec), ojediněle i jinde, mimo jiné v Brně, Moravské Třebové, Uherském Hradišti a Valašském Meziříčí. Vrcholem Sadlerova freskařského díla je výzdoba bývalého augustiniánského kostela Nejsvětější Trojice ve Fulneku (1755-1760).