Scéna.cz 

Zemřel legendární tvůrce sovětské hymny Sergej Michalkov

Jedna z nejpozoruhodnějších osobností ruské kultury Sergej Vladimirovič Michalkov, zemřel v 96 letech. Jeho dílo ovlivnilo bez nadsázky všechny občany Ruska, nejen proto, že byl autorem slov k sovětské (později ruské) hymně, ale především tím, že na jeho verších pro děti vyrostlo několik generací. Jeho dlouhý život je vlastně dějinami Ruska 20. století v kostce.

Sergej Vladimirovič Michalkov se narodil 13. března 1913 v Moskvě. Psát začal už v devíti letech, první báseň Cesta byla vydána časopisecky v roce 1928. Po ukončení školy pracoval v tkalcovské továrně a účastnil se geologické expedice. V roce 1933 se stal spolupracovníkem novin Izvestija a členem moskevské skupiny mladých spisovatelů. Publikuje i v dalších novinách a časopisech – Ohníčku, Pionýrovi, Komsomolské Pravdě. Vychází mu první sborník veršů. Z roku 1935 pochází sbírka Strejda Stěpa, která se stala jednou ze součástí klasické ruské literatury pro děti. V roce 1936 vychází v Pravdě jeho báseň Světlana, která se zalíbila Stalinovi. Právě tady byl asi počátek jeho proslulosti – byl osloven, aby napsal slova k první sovětské hymně. – první verzi Stalin neschválil, protože mu připadala málo oslavná. Po drobné úpravě se zpívala verze oslavující Stalina a jeho válečné úspěchy až do jeho smrti a odhalení kultu osobnosti, poté se několikrát – vzhledem k proměnám politické situace proměnila. Po rozpadu SSSR to byl znovu Michalkov, kdo vytvořil novou verzi ruské hymny, tentokrát oslavující Boha (jak se ukázalo, byl po celý život věřící). Ve třicátých letech se Michalkov stává členem Svazu spisovatelů a nastupuje na Literární institutu (1935-37). Aktivně publikuje, vydává sborníky veršů- a stoupá po žebříčku kariéry strmě vzhůru. V roce 1939 získává Leninovu cenu. V době Velké vlastenecké války je válečným korespondentem. Po válce pokračuje v literární práci, píše dětské verše a také hry pro dětské divadlo, ale píše i filmové scénáře. Od 60.let se podílí na organizační a politické práci v oblasti literatury v rámci SSSR, ve vedení literárních institucí zůstává i po rozpadu Sovětského svazu. V roce 2008 dosáhl podle odhadu počet vydaných exemplářů jeho knih neuvěřitelných 300 milionů. Sergej Michalkov zemřel 27.srpna 2009 v jedné z moskevských klinik. Podle slov jeho vnuka Jegora Končalovského „zemřel stářím, jednoduše uschnul.“

V této souvislosti jistě stojí za zmínku některé rodinné zajímavosti - po otci byl Sergej Michalkov údajně šlechtického rodu (pojmenovali jej po šlechtickém pradědečkovi), měl dva bratry Michala a Alexandra. V roce 1936 se Sergej Michalkov oženil s o deset let starší malířkou Natálií Končalovskou. Prožili spolu 53 let a měli spolu dva syny, z nichž se stali slavní filmoví režiséři – Andrej Michalkov-Končalovskij a Nikita Michalkov. Druhou Sergejovou ženou se stala devět let po smrti první choti vědkyně Julie Subbotinová (1961).

V loňském roce při příležitosti svých 95.narozenin poskytl Sergej Michalkov exkluzivní interview novinám Izvestije. Veřejně se přiznal k podpoře Putina a Medvěděnka, kteří jsou podle něj lidmi na svém místě. Na otázku, zda ho ještě může v životě něco překvapit, odpověděl: „Určitě ne. I když je to relativní. To, co se někomu zdá podivuhodné, druhý sotva zaznamená. Je mi 95 let a za dobu svého života jsem už viděl všechno. Narodil jsem se za cara, setkal jsem se se Stalinem, prošel jsem válkami, byl jsem válečným korespondentem na všech frontách, prožil jsem celou sovětskou epochu, a dosud píšu a veřejně vystupuju. Život se odehrává před mýma očima a za mé účasti, člověk se mu nemůže vyhnout. Prožít 95 let je obtížné. A není moc těch, kteří to zažili.“ Prozradil také, v čem spočívá kouzlo jeho úspěšnosti dětského autora: „Člověk, který píše verše pro děti, musí navždy zůstat tím, pro koho píše. Musí se umět vracet do dětství a žít zájmy svých třináctiletých čtenářů – je velké štěstí, že to umím. Ne proto, že by mě tomu někdo naučil, ale prostě mi to bylo dáno. To je důvod, proč dosud mohu publikovat a proč se moje verše dosud čtou.“ V rozhovoru samozřejmě došlo i na vztahy se ženami: „Vztahy mezi muži a ženami nestojí pouze na lásce, ale na společné práci, na podobnosti jejich pohledů na věci. Když žena muže nechápe, manželství dlouho nevydrží, začnou se hádat a rozvedou se. Bez žen si nelze svět představit. Láska - to je nejpřirozenější věc na světě. Stejně jako rození dětí. Když je dítěti rok, tak se jej společně snažíme vychovávat, a než se naděješ, je mu 17-18 a už nás učí sám. To je taky přirozené. A stáří? Není na něm nic pěkného. Staříky prý má každý rád. Není to pravda, protože komplikují lidem kolem sebe život. Ale co se dá dělat, stáří se nedá zabránit. A tak se musí žít a podle možností pracovat. A v čem spočívá štěstí? J eto jednoduché – v tom, že se snažíte žít podle určitých pravidel a zabýváte se tím, co vás baví a k čemu máte předpoklady.“