Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Gabriela Vránová: Mám zaječí pacičku pro štěstí.

autor: archiv

V jejím případě nejsou sedmdesátiny žádný věk. Činorodost, vlastenecké zapálení pro český jazyk a poezii, otevřenost vůči novým podnětům. To vše charakterizuje paní Gabrielu Vránovou...

Právě slavíte životní výročí (27. července 1939). Pěkná role, to je vždycky pro herečku ten nejlepší dárek...
I když na to mé výročí asi nikdo nepomyslel, samozřejmě to pěkný dárek je... ale také úděl. Současně jsem totiž zkoušela v Činoherním klubu irskou hru U kočičí bažiny. Takže jsem měla v jednom týdnu premiéru ve Studiu Dva a pak předpremiéru v Činoheráku. Obě jsou to náročné role, ta v Činoherním klubu je o to těžší, že balancuje na hranici zloby, blbosti a dobroty.
Hru Dámská šatna jsem měla před pár lety v ruce, a tehdy mi přišlo, že herecké povolání zlehčuje (to víte, já jsme takový buditel...). Ale teď, když jsme to společně četli, stále více jsem přicházela na to, že to není pravda. Naopak jsem zjistila, že Arnošt Goldflam dokáže jít do hloubky a postupně objevuje věci, které nejsou na první pohled patrné. Vypovídá o tom, že herectví je opravdu velice těžké povolání. Moje figura –Líza - řeší existenciální věci, uvažuje o profesi, o smyslu života. Každý člověk ví, že přijdou chvilky, kdy pochybuje o tom, co dělá. A u herce je to ještě intenzivnější. Když hraje moc, je to špatně, když nehraje, taky je to taky špatně. A o tom vlastně hra je především.

Vy jste svou první divadelní šatnu zažila v Ostravě. Jaké na ní máte vzpomínky?
Nádherné. Bylo mi tehdy čistých dvacet let. Já jsem totiž maturovala v nejedlovských dobách a už v šestnácti jsem dělala zkoušky na JAMU. Když jsme přišla do prvního angažmá v Ostravě, v tom věčném popílku jsme nosila bílý klobouček, bílé botičky, bílou blůzku – a ohromně mě to bavilo. V Ostravě byli báječní kreativní herci. Samozřejmě, ze začátku jsme zažila pár horkých chvilek. Paní Hodanová, kterou jsem pak měla velmi ráda, mi na počátku říkal: „To my, když jsme byli mladí, jsme seděli skromně v koutečku a neopovážili jsme se nic říct...“ Byla jsme zmatená a bránila se: Vždyť já nic neříkám, jsme skromná, nic jsem vám neudělala... Když jsem pak hrála v Domě Doni Bernardy Martyrio a ona mojí matku, jednou jí ujela ruka, uhodila mě opravdu citelně. Strašně se omlouvala a byla z toho celá nervózní. Pak už to bylo mezi námi v pořádku, všechno jsme si vyříkaly. Ráda vzpomínám na naši maskérku, která mluvila s ostravským přízvukem a v každé větě měla slovo „koléčko.“ Tak jsme jí říkaly Kolečko Helenka. Jednou tak nade mnou stála, když jsem se líčila a říkala mi: „Elinko, co se s tím tak obsíráte, koléčko... Když jsem pak hrála Karvašovu Antigonu, která se odehrává v koncentráku, nechala jsem se ostříhat na krátko, abych nemusela nosit paruku. A ona mi řekla: Tož Gabinko, koléčko – vy nejste herečka, vy jste kluk, já vám budu tykat... Ovšem nejraději vzpomínám na paní Zorenku Rozsypalovou, báječnou herečku a skvělého člověka, se kterou jsem ve styku dodnes.

V druhé šatně - ve vinohradském divadle - jste strávila velkou část profesionálního života.
42 let! To už není tak málo. Mám tam stále svoje fotky a líčidla. Říkala jsem naší maskérce – to mi tady nech, kdyby se štěstí posadilo na kakanec, a já si tu ještě někdy hrála. Ale teď si půjdu pro zaječí pacičku, kterou tam mám schovanou. Dostala jsem ji v Brně ve své úplně první šatně ve Studiu Marta. Dal mi ji k absolventské premiéře Sofoklovy Elektry pan Rudolf Höger, bratra Karla Högera, který nás učil líčení. A vidíte – já ji mám dodnes. Když jsem v roce 1962 přišla na Vinohrady, paní Ludmila Vostrčilová mě půl roku pozorovala a pak mi řekla: Gábinko, já vidím, že jste velice naivní. A povykládala mi, jak se lidi chovali v padesátých letech a já se někdy nestačila divit... Hezký vztah jsem měla s Toničkou Hegerlikovou, byla starší než já, ale řekla mi: Holka, když m nebudeš tykat, já se budu cítit strašně stará. Chvíli mi to trvalo, protože jsem k ní měla velký obdiv a úctu.

Na Vinohradech jste prožila hodně, a jistě vám bylo líto, když jste musela odejít do penze. Ale určitě se nedá říci, že byste teď neměla co dělat?
To určitě ne. Já nevím co dřív. Jezdím s Tenorem na roztrhání, představením z Vinohrad, ve Studiu Dva hraju v Absolventovi, se společností Milady Bednářové ve Vile s věcným břemenem. Ale jinak mám spoustu dalších aktivit...

...spojených s vaší velkou láskou – poezií.
Ano, neuplyne týden, abych někde nevystupovala. Nedávno jsem například četla z unikátní knihy z roku 1929, kterou jsem objevila ve své knihovně, na festivalu Bohuslava Foerstera. Často vystupuji v Muzeu české hudby. A navíc teď se synem Ondrou dáváme dohromady DVD s vysokými uměleckými ambicemi s pracovním názvem Krásy poezie. Je to vlastně pilotní díl cyklu věnovanému poezii- není to recitování, ale klipy, muzika, hosté atd.

A navíc ještě učíte?
Na Státní konzervatoři jsem měla takovou dílnu - práce před mikrofonem. Je to měsíční projekt, kde si každý student, který má zájem, může natočit básničku, vyzkoušet si základy. Kromě toho už druhým rok pomáhám rozjíždět Mezinárodní konzervatoř, kterou založil doktor Emil Ščuka. Je to konzervatoř soukromá, studují tam mladí lidé různého věku, od patnáctiletých dětí až po dospělé. A chodí tam také talentovaní Romové, kterým se daří hlavně v hudebních disciplinách. Já jsem před dvěma lety slíbila, že školu pomohu rozjet a uvízla jsem tam... Je to práce hodně náročná, ale bývá i zajímavá a vzrušující. A pokud se mi s těmi lidmi podaří navázat osobní kontakt, vzájemně se inspirujeme a obohacujeme.

20.7.2009 13:07:43 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!