Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Mark Ravenhill: Děsí mě, jak nahý kapitalismus ničí lidské vztahy

autor: Scena.cz

Britský dramatik Mark Ravenhill patří k nejvýraznějším divadelním autorům současnosti . Jeho hry se – od jeho debutu Shopping and Fucking - hrají po celém světě. Autor je od počátku své dospělosti poznamenán . Když mu bylo 24 let, diagnostikovali mu AIDS, a prorokovali mu nejvíce deset let života. Naštěstí se lékařská věda vyvíjí,a tak – ačkoli Ravenhill (42) trpí množstvím nejrůznějších chorob (mj. epilepsií) - stále žije a tvoří. Na počátku tvorby se ve svých hrách dosti důkladně zabýval svou sexuální orientací a místem gayů v dnešním světě (poslední hrou zabývající se tímto tématem byl Mother Clap´s Molly House – u nás právě uváděný divadlem Letí pod názvem Domeček pro buzničky matky Kapavky), ale jak sám poznamenal – jeho „růžové pero už vyschlo,“ protože považuje toto téma ze svého hlediska za dokonale prozkoumané. V novějších hrách se zabývá kritikou společnosti a nejrůznějších současných fenoménů. Jeho nejnovějším počinem byl cyklus 16 krátkých her, mapujích současný svět, které byly jako scénické čtení poprvé prezentovány na edinburgském festivalu a na jaře loňského roku byly jednotlivé kousky projektu pojmenovaného Shoot/ Get treasure/ Repeat uvedeny souběžně v několika londýnských divadlech. Mark Ravenhill přijel do Prahy na sklonku ledna, aby se zúčastnit premiéry své hry Bazén (bez vody), kterou v premiéře uvedl soubor Letí ve Studiu Švandova divadla.

Jezdíte na všechny premiéry svých her v zahraničí?
Rád navštěvuji představení svých her v zahraničí, ale pochopitelně nemůžu jezdit na všechny, protože vidět své hry neustále dokola unaví a za čas to může i nudit. Ale Bazén mám rád a zase tolik inscenací jsem ještě neviděl. Takže jsem rád přijal pozvání - taky z toho důvodu, že mě lákalo znovu navštívit Prahu.

Vy už jste v Praze byl, že?
Ano, byl jsem v Čechách v roce 2001 na pozvání režiséra Jiřího Pokorného, který režíroval mou hru Faust je mrtev. Tehdy jsem viděl i nějaké další představení tohoto režiséra. Pamatuju se, že v tom roce jsem byl v Praze dokonce dvakrát. A je pro mě pozoruhodné pozorovat, jak se od té doby Praha proměnila.

Vaše hry jsou dost drsné, takže je někteří inscenátoři upravují, „zmírňují“, aby mohly být uvedeny na jevišti. Nevadí vám to?
Nevadí, myslím, že dramatický text je vždycky jen polotovarem určeným pro určitou interpretaci režiséra. Nicméně si myslím, že mé hry se upravují spíše opačně. Existuje většinou tendence podávat mé hry ještě tvrdší než jsou. Já se ale domnívám, že v mých hrách je zároveň obsažena křehkost, něha, spřízněnost, ale protože je krutost v módě, jsou tyhle věci často opomíjeny.

O čem je Bazén?
Hlavním motivem je přátelství – a jeho dva póly. Na jedné straně přátelství lidi podporuje, dodává jim určité jistoty, důvěry, na druhé straně jim brání, aby se proměňovali. A to nejde. Bazén je příběh skupiny lidí – umělců, jedna jejich kolegyně se stala slavnou, zatímco ti ostatní ne. Příběh je viděný právě z jejich pohledu. Jsou pozváni na večírek do jejího domu a ten večer ona omylem skočí do bazénu, protože si myslela, že je v něm voda. Ta tam ale není a tak si způsobí si fatální zranění. Nakonec z toho ale stejně vytěží , protože tuto svou situaci zdokumentuje a prezentuje. V tom jsem se inspiroval americkou fotografkou Nan Goldin, která vlastně udělala to samé (pozn. fotografka byla závislá na tvrdých drogách a prezentovala svůj schátralý stav v době, kdy se léčila, kromě toho dokumentovala stav lidí postižených AIDS). Mj. si kladu otázku, zda je dobře nebo špatně, když využijeme utrpení svého či jiných a prezentujeme je komerčním způsobem.

Vy jste se hned po první hře – Shopping and Fucking – katapultoval mezi úspěšné umělce. Neztratil jste tehdy přátele?
Existují přátelství, která se zdají velice trvalá, ale časem vyprchají. Tak to obecně je. Já jako dramatik žiju dost neobyčejným životem, což samozřejmě charakter přátelství do značné míry ovlivňuje. Ale pokud se pamatuju, kvůli úspěchu první hry jsem o žádné přátele nepřišel.

Jak se cítíte jako příslušník tzv. coolness dramatiky? (pozn. tento termín není v anglosaských zemích znám)
Pokud jde o tohle označení, jsem spokojen, od malička jsem chtěl být „cool“ – tedy v pohodě, takže mi to plně vyhovuje.

Nemáte pocit, že jsou vaše hry příliš vážné, tragické – a že je spíše tendence mapovat věci komediálním způsobem?
Přiznávám, že komediální věci mám na jednu stranu rád, na druhou stranu si myslím, že je třeba nabídnout lidem i vážnější pohled, že se chtějí nad svými životy zamýšlet hlouběji.

Vaše hra Mother Clap´s Molly House mapující historii gay komunity v Londýně, měla velký úspěch na scéně londýnského Národního divadla, v komerčním divadle už takový ne. Čím si to vysvětlujete?.
Právě proto, že to mělo úspěch v Národním divadle, byla inscenace přenesena do komerčního divadla. Ale tam to chodí tak, že délka série uváděných představení je předem dána. Takže se vědělo, že se to bude hrát jen šest týdnů. Nicméně si myslím, že mnozí z těch, kdo hru chtěli vidět, ji viděli už v Národním. Tam na to byla správná platforma, byl to na jedné straně takový „podvratný čin“ pro tento typ scény, na druhé straně hravý divácky vděčný muzikál. A to bylo lákavé.

Vaším nejnovějším projektem je cyklus 16 kratších her uváděných nejprve v Edinburgu jako scénické čtení pod názvem Ravenhill For Breakfast (2007) a o rok později v Londýně jako Shoot/Get Treaure/Repeat. Můžete o tom říci více?
Je to cyklus her, které jsou o terorismu a o válce. Jsem na ten projekt dost hrdý – je to asi šest hodin textů, taková mozaika různých pohledů na toto téma, která dává dohromady celistvý pohled na dnešní svět. Byl jsem do toho dost osobně zaangažován, bavilo mě podílet se na vzniku, „být při tom“, když ty inscenace vznikaly. Ale ohlasy jsem moc nesledoval.

Probleskla také zpráva, že jste chtěl napsat televizní seriál. Co je na tom pravdy?
Je fakt, že loni jsem se skutečně nějakou dobu zabýval touhle myšlenkou, vymýšlel jsem téma pro televizní seriál. Ale nakonec jsem přišel na to, že mě vlastně tahle oblast umění nezajímá, že se cítím jako bytostný divadelní autor, a tak bych u toho rád zůstal. Nerad bych se ocitl v pozici divadelníka, který se cpe do psaní televizních scénářů. Takže jsem sice něco vymyslel, ale je mi celkem fuk, jestli budou mé návrhy přijaty nebo ne.

Máte nějaké téma, které byste označil jako hlavní ve své tvorbě?
Myslím, že dramatik by měl mít záběr co nejširší, co nejpestřejší. Ale je to relativní, protože každý z nás je postižen nějakými obsesemi. Ale domnívám se, že téma, které mě zajímá od začátku mé tvorby, je - jak destruktivní může být nahý kapitalismus. Viděl jsem to v 80. a 90.letech v Anglii, kdy jsem byl svědkem toho, jak ničí vztahy ve společnosti, mezi lidmi. Protože mě to děsí, chtěl jsem tento fenomén pojmenovat. Vzhledem k tomu, že se tento typ kapitalismu postupně rozšířil do celé Evropy, moje hry rezonují v širším kontextu a mají široké publikum.

Můžete prozradit, jaký typ divadla máte rád jako divák?
Já jsem velice vděčný divák, mám velice široký záběr od klasiky po muzikály, Shakespeara vedle nejnovějších dramatiků.

26.1.2009 23:01:44 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!