Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Michal Dlouhý na prahu čtyřicítky

Michal Dlouhý (Foto Divadlo Palace Theatre)

autor: archiv

Právě jste oslavil čtyřicátiny (29. září). Máte pocit, že jste se změnil, usadil?
Oženil jsem se, narodila se nám krásná dcera – a to vám strašně změní život. Je to taková zásadní věc. Najednou začnete uvažovat o hodně věcech úplně ji plně jinak, začnete přemýšlet o tom, co je to vlastně otcovství, rodičovství, začnete více myslet na budoucnost. Takže jsem se asi trošku změnil. Ale jakýkoli herec, ať je mu sedmdesát, se na scéně vrací do dětství, stává z něj dítě a hraje si jako malý kluk.

V médiích problesklo, že jste si vyzkoušel, jaké je to být mužem na mateřské dovolené?
Já měl tu možnost udělat si volno a také sílu zrušit či odložit na pozdější čas nabídky, které mi přišly a tak jsem ty první tři měsíce byl s holkama, jen jsem si odbíhal do divadla zahrát. A stálo to za to. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Takže hlídáte?
Dělám úplně všechno kromě kojení, protože nemám mlíko. Ale z lahvičky kojit umím! V naší demokratické rodině se dělíme o vše. Nemluvě o tom, že jsem nadšený, hrozně mě to baví, protože je to fakt krásný.

Rodiny se tedy užíváte – nejde herectví tak trochu stranou?
Ale vůbec ne, jen si pečlivě vybírám.

Vaší nejnovější premiérou byli Hráči v Rokoku.Proč jste vstoupil zrovna do tohohle projektu?
Ono tady ani tak nejde o titul, ale spíše o lidi, kteří se na tom podílejí. Když si vezmete, že s nimi strávíte dva tři měsíce celé dny, stojí za to zauvažovat o tom, jestli tím neztrácíte drahocenný čas. Jinak už jsem o této nabídce věděl vlastně v době, kdy jsme odpremiérovali Peera Gynta. Režisér Petr Svojtka věděl o mých podmínkách, tj. že kolem sebe potřebuju fajn lidi, a pak jsem schopen udělat cokoli. Když se dala dohromady tahle fajn partička, nic nestálo v cestě.
A byla to opravdu krásná práce. Přitom jsem si uvědomil jednu věc – a to, že jdu v patách Pepíkovi Abrhámovi. Nejprve jsem si vyzkoušel Mackieho v Žebrácké opeře ve Švandově divadle a teď Ichareva v Hráčích. Obě to byly parádní Abrhámovy role v Činoherním klubu. Tak jsem si říkal, že to bude tak trochu vypadat, jako že vykrádám jeho energii a jeho nápady.

S Josefem Abrhámem jste si někdy zahrál?
Ano, a to dokonce v Žebrácké opeře, i když už si to moc nepamatuju. To jsem byl čerstvě v Činoherním klubu, dělal jsem záskok za Oldu Víznera, jednoho z kumpánů Mackieho.

Hlavním tématem Hráčů jsou karty. Vy máte nějaký vztah k hazardu?
Asi jako každý kluk jsem kdysi hrál Prší o peníze. To je taková tradiční hra v herecké branži, buď Prší nebo Oko bere – co taky dělat, když se jede na zájezd třeba na čtyři dny v kuse. Když přišla éra kasin, tak jsem se samozřejmě šel podívat, protože to bylo něco nového, neznámého. Člověk tam sice utratí něco za své štěstíčko, ale že by mě to vzalo tak, že bych se stal karetním profíkem nebo dokonce gamblerem, to určitě ne.

Takže závislost vám nikdy nehrozila?
Zatím se mi to v ničem nestalo. Já myslím, že jsem v těchto věcech odolný, já si všechno vyzkouším, to – ale umím z toho včas vystoupit. Mám štěstí, že mi to neprolítne mozkem a neusadí se to tam tak, abych se k tomu musel stále vracet. Zkrátka, je to pro mě zábava, ne závislost či nemoc.

Možná, že jedinou závislostí (ostatně jako u většiny herců) je divadlo. V čem všem vlastně momentálně hrajete?
Je to už jmenovaná Žebrácká opera ve Švandově divadle, Peer Gynt a Hráči v Rokoku, Nejšťastnější ze tří v Palace (to je oprášené představení Labichovy frašky z Činoheráku) a Chvála bláznovství v Kalichu. Není toho málo, protože hrajeme nejen v Praze, ale také jezdíme na zájezdy. A zanedlouho budeme mít v Divadle Na Jezerce premiéru hry Válku Roseových v režii Ondry Sokola. Na to se těším.

Zdá se, že jste se teď víc zaměřil na divadlo, v televizi se spíš objevuje ve starších věcech. Je to tak?
Není to proto, že bych nedostával nabídky, ale že si opravdu hodně vybírám, s kým a co budu dělat. A to co dělám, mi stačí.

Nepochybuji, že dostáváte i nabídky do seriálů. Proč se v některém neobjevíte?
Ty nabídky bych mohl prodávat, kolik jich je. V dnešní době seriály vyrábějí jako v továrně – pracuje se od rána do večera a zabere to člověku veškerý čas a vysaje energii. Takže se nemůžete soustředit na divadlo, prostě na nic. Jen točíte. A to mi nevyhovuje. Jsem rád, že tomu odolávám.

29.9.2008 21:09:06 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!