Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Řeč slov, řeč obrazů...,“ s holandským režisérem a hercem Remcem de Vries o divadle

autor: Ivo Mičkal

Jedním z mezinárodních seminářů, které se staly nerozlučnou součástí Jiráskova Hronova, byl letos seminář pohybového divadla nazvaný HERECKÝ TRÉNINK – řeč přírody, který vedl holandský režisér a herec Remco de Vries. Povídali jsme si – jak jinak – o divadle.

Co si představíte, když se řekne divadlo?
Nejprve mě napadne scéna, na kterém je možno se pohybovat. Pak je to určitě prostor pro komunikaci, kde mohou probíhat diskuse. Je to místo pro radost a zábavu, kde se můžete zasmát a možná i oslavovat dobré věci života a zároveň projevit emocionálně navenek to, co prožíváte. To je myslím hlavní cíl divadla.

A jak jste se právě vy k divadlu dostal?
Byl to takový náhlý impuls od kamaráda, který šel na uměleckou akademii studovat vizuální umění. To mě netáhlo, protože mě spíše zajímají živí lidé, kontakt s nimi, jejich vzájemné propojování a diskuse. A nejdůležitější je pro mě energie. Protože mám rád věci s velkou vnitřní energií, rozhodl jsem se zkusit zkoušky na divadelní fakultu v mém rodném městě v Einhovenu. Ale neuspěl jsem. Řekli mi, že jsem příliš nezkušený, nicméně zaujalo je moje nadšení a energie. A tak jsem získal množství kontaktů a doporučení, rok jsem se věnoval divadelní praxi a pak jsem to zkusil na jinou školu podobného zaměření, Akademii pro divadelní pedagogy. To je škola velice široce koncipovaná, vyučuje se zde režie, herectví, ale taky dramaturgie, dějiny divadla, pohyb a tanec, produkce. Až na škole se můžete rozhodnout, kterým směrem chcete pokračovat dál. Kromě toho jsme tam měli také technické předměty , týkající se třeba videoartu či propojení divadla s vizuálním umění. A to mě bavilo, protože několik mých kamarádů se vizuálním uměním zabývá a dokážeme o něm hodiny diskutovat.

Jaké divadlo se vám tedy líbí a jaké ne?
V divadle rád pracuji s absurditou, surrealismem a také věcmi, které známe z běžného života a na divadle je zasadíme do jiného prostoru, do jiných souvislostí. Nemám rád takové to svaté divadlo, které musí mít nutně nějaké poselství – na to jsem dost cynický, abych dělal něco takového. Baví mě dělat divadlo na různých úrovních, propojovat herce s diváky, ukázat tu radost, hravost, která souvisí s vystupováním na jevišti, což ovšem neznamená, že to neberou vážně.

Zmínil jste se o tom, že vaše divadelní skupina Dutch Dogs několikrát hostovala na festivalu v Jižní Korei...
Bylo to tak, že v době mého studia na Akademii přišla jedna pedagožka a říkala, že dostali pozvání na festival do Koreje. Ale sama neměla čas nic připravit a tak nám to nabídla. Já jsem okamžitě vyskočil a strašně jsem se do toho hrnul. Pak jsem koukal, že jsem byl skoro jediný ze třídy. Pro mě ta nabídka byla velmi zajímavá, takže jsem hned začal shánět peníze na projekt, nakonec jsem jej dostal od holandského Kulturního fondu. Společně se spolužáky jsme pak udělali inscenaci a v létě jsme vystupovali na festivalu v Koreji. Ohromně nás tam přivítali a získali jsme hned několik cen. Za dva roky jsme se tam vrátili, i když v menším počtu – původně nás bylo osm a podruhé jen tři – a zase jsme měli úspěch. Vystupovali jsme tam na dvou korejských festivalech a zase posbírali několik cen. Domnívám se, že ta obliba našeho souboru možná částečně plynula i z toho, že tam jsou velmi populární holandští fotbalisti.

Zaujal mě podtitul vašeho semináře – jazyk přírody. Můžete k tomu říci něco více?
Vycházím z toho, že máme dvě základní možnosti komunikace. Globálně řečeno, jsou dvě komunikační úrovně, intelektuální – tj. slova, jazyk, a druhá úroveň, to jsou představy, obrazy. Tato linie je velmi přímá, velmi primitivní. Je tam důležitá atmosféra a energie. To na nás také nejvíc působí v divadle. Já se vždycky snažím pracovat s obrazy tak, aby mluvily. Mám rád vizuálně podivnou mizanscénu, ne klasické kulisy s umístěním herců v popředí. Baví mě, když jsou herci po scéně roztroušeni v několika vrstvách – a pak se prolíná několik rovin dialogu, jakoby mimochodem, a z toho vycházejí nové významy. Když si s tím ti herci hrají, nemluví přímočaře, a člověk musí zkoumat, o co vlastně jde. Je tam obsaženo nějaké tajemství, a to mám rád.

Prozradíte, jaké jsou vaše další umělecké plány?
V Holandsku pracuju několik dní v týdnu jako herec. Kromě toho mám vlastní skupinu. A teď bych rád natočil film. Je to v tom stadiu, že vyplňujeme formuláře na granty a hledám lidi, kteří by se na tom mohli podílet tvůrčím způsobem, ať jako scenáristi, tak tvůrčí umělci. Záleží na tom, kolik peněz dostaneme, abychom věděli, nakolik se můžeme rozmáchnout. Udělat to ale chci v každém případě. Měl by to být jakýsi remake příhod Laurela a Hardyho, Tito oblíbení američtí komici němé i zvukové éry měli skvělý cynický humor, který je dnes ovšem považován za staromódní a neškodný. Já bych chtěl tuto dvojici zasadit do současných reálií, dát do kontrastu tradiční zkostnatělou holandskou morálku a názory s novým pohledem na svět. A rád bych to pak promítal v uměleckých kavárnách za doprovodu živé hudby.

27.8.2006 21:08:50 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!