Scéna.cz 

Racek ve Slezském divadle Opava

Soubor činohry Slezského divadla Opava uvedl v premiéře 14. května 2006 hru Antona Pavloviče Čechova Racek. Hru z překladu Josefa Topola nastudoval režisér Zdeněk Černín, výpravu navrhl Jan Dušek. Hudbu zkomponoval David Rotter. V hlavních rolích se představila Hana Vaňková, Lukáš Hejlík, Martin Táborský, Veronika Senciová, Jitka Čvančarová nebo Blanka Fišerová a další.
Jak dnes Racka inscenovat? „Nabízí se radikální krácení textu, výtvarná i herecká stylizace, skateboardy, gymnastické nářadí, mobilní telefony, projekce, ztotožnění postavy Trepleva s bouřlivákem Wernerem Schwabem a citace z jeho her. To vše si můžeme vymyslet. Ale ptám se slovy Čechova: Je to sice hezké, ale je to nutné? Nestačí jen soustředit se na text a hledat v něm návod i východisko pro jednáni herce v situaci, pro rozvinutí poetiky v duchu Čechovově? Namítnete, že potom zůstane režisér jen pouhým „otrokem“ textu. Ale existují dva druhy režisérů. Ti, kteří už slevili ze svých ideálů a zkonvenčněli, a také ti, kteří se nechtějí vydat stejnou cestou. Geniální text potřebuje kongeniálního režiséra, který jej „přeloží“ do řeči svého srdce a bolavé duše,“ říká dramaturgyně Blanka Fišerová.

Racek je snad ze všech Čechovových prací dílem nejosobnějším. Psal ho ve svých pětatřiceti letech, v době, kdy se sám vyrovnával s nelehkými problémy svého soukromého života. Ve chvíli, kdy pochopil bezperspektivnost své největší životní lásky a kdy zároveň znovu přemýšlel a znovu upřímně pochyboval i o smyslu a ceně své literární práce, pro kterou opouštěl profesi lékaře.
Předmětem autorova zájmu byly tedy především dvě odvěké touhy člověka: touha po lásce a touha po seberealizaci v tvorbě. Obě jsou vlastně jen dvěma tvářemi té nejzákladnější lidské touhy, touhy po štěstí, touhy překonat vlastní samotu. Proto pro obě platí stejné zákony: jejich smysl – ani cestu za jejich naplněním nelze hledat jen v osobním sebeuspokojení. Ani odtrženě od vlastního života, bez pochopení a respektování života druhých. Proto ani bez obětí, bez utrpení. A nemají-li zplanět a člověka zahubit, musíme být schopni překročit sami sebe, svou zjednodušenou představu jen egocentricky chápaného štěstí.