Scéna.cz 

František Hrubín: Romance pro křídlovku

Romance pro křídlovku Františka Hrubína patří mezi ta vzácná básnická díla, která jsou od okamžiku, kdy poprvé spatřila světlo světa až dodnes právem a nezpochybnitelně řazena mezi největší a nejpozoruhodnější projevy české moderní literatury.
Romance pro křídlovku Františka Hrubína je připravována v Městském divadle Brno podle scénáře a v režii Aleše Bergmana s hudbou Pavly Milcové a Petera Bindera, v kostýmech Andrey Kučerové a ve scéně Jaroslava Milfajta. Hrají Eva Ventrubová, Pavla Ptáčková, Eva Gorčicová, Oldřich Smysl nebo Jiří Hájek j.h., Miloš Kročil, Ján Jackuliak, Karel Mišurec, Jiří Tomek nebo Karel Bartoň, Veronika Poláčková, Evelína Jirková, Lenka Janíková, Petr Brychta, Robert Jícha, Lukáš Vlček j.h. nebo Petr Šudoma j.h. Premiéry 19. a 20. února 2005 na Činoherní scéně.

Hořkosladký příběh o mladé lásce Vojty a Teriny do které nečekaně zasáhne smrt dodnes udivuje nejen jímavým příběhem a barvitým koloritem se silně autobiografickými prvky, ale také autorovým přímočarým a vzácně humanistickým uvažováním o smyslu lidského života. Romance pro křídlovku je ale také dílem, které pro svou formální a jazykovou rafinovanost a originalitu ani bezmála čtyřicet let od svého napsání nijak nezastaralo a stále budí pozornost u umělců, čtenářů i literárních historiků. Městské divadlo Brno svou inscenaci připravuje podle nového scénáře režiséra Aleše Bergmana, zpracovaného podle stejnojmenné Hrubínovy básně a filmové povídky, která se stala podkladem pro scénář k úspěšnému filmu Otakara Vávry.
Hrubínova pozoruhodná báseň v jednoduchých, ale přitom překvapivě přesných linkách, vykresluje nejhlubší kořeny lidského bytí s veškerou jeho krásou, nadějí i hrůzou – ukazuje jej jako prostor, ve kterém se svět současných živých neustále prolíná se světem těch, kteří tu byli před nimi: se světem předků. Hrubín podává přesvědčivý a nebývale vnímavý obraz duše moderního člověka obracejícího se do budoucnosti, ale přitom stále tušícího své kořeny v hluboké minulosti. Lidství v Hrubínově básni vyrůstá z předcházejících generací, aby mohlo být prožito i v současnosti a následně předáno příštím generacím. Trpké básníkovo vědomí marnosti a zbytečnosti lidského života je tak autorem pečlivě vyvažováno neméně pevným vědomím kontinuity lidského rodu a báseň proto může být vnímána také jako velkolepé podobenství o malém lidském údělu, který je zároveň nicotný i nepominutelný, marný i podstatný, všední i zázračný. Na pozadí milostného vzplanutí zpracovaného se vzácnou něhou a jímavostí tedy Hrubín naléhavě ukazuje tíhu volby mezi životem a smrtí, mezi svobodou a vědomím odpovědnosti. Činí tak způsobem nesmírně barevným, lákavým a přitažlivým, zároveň ale naléhavým a hluboce prožitým.