Scéna.cz 

„Nakonec musí vzniknout zarámovaný obraz,“ říká režisér Martin Čičvák

Třicátník Martin Čičvák, držitel četných ocenění, se kromě režie podílí na dramatizacích textů a některé sám překládá. Jeho domovskou scénou je Činoherní klub Praha, ale hostuje také ve třech národních divadlech – „Jen v těch, co jsou na dálnici, Praha, Brno a Bratislava,“ upřesňuje se smíchem. Po premiéře dokáže prospat i šestnáct hodin. Není divu, při práci na jednotlivých inscenacích trvá na všech dohodnutých detailech, v tomto směru je precizní. Za inscenaci Arabská noc obdržel cenu slovenské divadelní kritiky DOSKY 2003/2004. Po nejnovější premiéře hry George Feydeaua Dámský krejčí v Činoherním klubu připravuje rozsáhlý projekt Tisíc a jedna noc.
Ze svých zájmů staví do popředí obrovskou vášeň pro literaturu – „Někdy pociťuji až rozkoš z textu.“

Kartářka mu prý nedávno připomněla, jak to bylo s jeho cestou k divadelní režii.
„Podle ní mi starší člověk způsobil trauma, které mě dovedlo k divadlu. Dlouho jsem o tom přemýšlel než jsem si vzpomněl… Jako středoškolák jsem se připravoval na jeden konkurz v amatérském divadle Košice. Nakonec jsem obsazen nebyl. Tehdy jsme se rozhodli se třemi kamarády založit vlastní divadlo. A tak jsem ve svých šestnácti letech poprvé režíroval. Šlo tehdy o avantgardní pojetí Hamleta. Příšerné – igelit, řetězy ad. Tehdy jsem měl pocit, že jsem režisér. Dnes se za to stydím.“

Režisér prý bývá vždycky takový, jaká byla jeho poslední věc. V případě Martina Čičváka tomu není jinak, o každém svém projektu by dokázal vyprávět se zaujetím libovolně dlouho…
Z jeho režií připomeňme – B. Strauss: Deset pokojů (Divadlo v 7 a půl, Brno), S. Beckett: Čekání na Godota (na základě vlastního překladu, VŠD Košice) T. Bernhard: Divadelník (VŠD Košice), T. Bernhard: Imamanuel Kant (ND Brno), W. Shakespeare: Richard III. (VŠD Košice), B. Brecht: Dobrý člověk ze S-čchuanu (DSNP Martin, ND Praha), W.Shakespeare: Sen noci Svatojánské (ND Brno) a další.
„Má hlavní práce spočívá ve výstavbě struktury. Nedávám jen materiál – psychologický a motivační, ale i výraz a gesta. S herci hledáme nejpřesnější výraz pro dané téma, danou polohu a danou emoci, vše vychází z daných okolností a ze situace. Všechno nakonec nějakým způsobem vyplyne.
Na divadle je každý jiný a všechno je jiné, ale nakonec musí vzniknout obraz, který má rám. Pro mě je to v závěrečném výsledku vždy prostorové vyjádření vztahů.“
Vedle toho si jako režisér musí stát za svým názorem.
„V každém případě z mé strany se nejedná o diktát formy. Jak jsem říkal, jedná se o hledání. Pokud se objeví to pravé a s hercem se na něčem dohodneme, považuji již tuto úmluvu za definitivní a na ní trvám. Pak už se ani herec z daného směru nevychyluje.“
Martin Čičvák prozradil, že na většině inscenací spolupracuje s výtvarníkem Tomášem Cillerem. Koncepci každé inscenace připravují nejméně půl roku dopředu.
„Zatím jsem nebyl v situaci, že bych inscenoval hru, kterou by mi někdo určil. Nechci být provozní režisér typu – „Tuto hru dáme udělat Čičvákovi.“. S divadly vstupuji do rovnocenného a někdy tvrdého dialogu o titul. Režisér si nesmí nechat vzít tři věci – výběr titulu, obsazení a technologii zkoušení.“
Podmínkou je podle něj mít neustále nějaké inscenace v kapse.
„Mám svou vlastní dramaturgii v hlavě. Jakmile dostanu nějakou nabídku, tak už mám nějaký text. Režisér musí hledat, zkoušet, zamilovat se do textu nebo ho dokázat zahodit.“

Hodně režisérů vytvoří inscenaci a jdou do jiného divadla, kde ji inscenují znova.
„Mně osobně tento způsob práce nevyhovuje. Jakmile hru zrealizuji, danou látku si vyřeším v sobě, přestává mě zajímat opětovná práce na ní.“

Otázkou zůstává nakolik může režisér všechny své záměry a plány na jevišti uskutečnit?
„Možnosti v myšlení a projektování jsou daleko otevřenější. Hranice, za které nejde ustoupit, musí zákonitě být. Peníze ale v určitém případě nejsou nutností. Někdy není rozdíl v inscenaci, jestli máš na ni milión nebo sto tisíc.“

Divadlo a umění vůbec představuje z hlediska úspěchu tenký led. Sláva a tráva… Jak se cítí Martin Čičvák v případě neúspěchu?
„Pravdou je, že jsem cholerik. Štve mě, když vyjdou zlé kritiky. Neúspěch mě dovede hodně rozzlobit. Beru to jako osobní prohru.
U režiséra je to tak, že je nejdřív režisér a potom dobrý člověk. Takový je život. Neúspěch je obrovská osobní prohra. Rozchod s přítelkyní není zdaleka tak intenzivní jako situace, kdy se blíží premiéra. To člověk upadá do krize a deprese. Ty se např. objevily v případě Kafkova Zámku, který nebyl až tak dobře přijatý a velmi rychle ho stáhli.“

Rytmus divadelního života vyžaduje být někdy na několika místech najednou. Před dokončením jednoho projektu už startuje další. Nakolik se nechá všechno zvládnout?
„Věci musí jít v hlavě. Pracuješ na všem paralelně. Dá se to zvládnout jedině tak – být na tomto místě jedině a teď. Nebýt jinde. To se mi stalo v případě přípravy inscenací Koza (Divadlo Aréna Bratislava) a Emília Galotti (Národní divadlo v Brně) – dopoledne zkoušení v Brně a odpoledne v Bratislavě.“

Po premiéře inscenace Dámský krejčí v Činoherním klubu se určitě režisér Martin Čičvák dobře vyspí. I když, jak sám přiznal, připravuje rozsáhlý projekt Tisíc a jedna noc. Vznikne pět dramatizací pro pět Národních divadel - Praha, Brno, Bratislava, Lublaň a Split.
„První díl odstartuje v Praze 7. dubna 2005. Zahrnuje v sobě dramatizaci 1. až 150. noci. Tisíc a jedna noc je obrovská vášnivá literatura. Neskutečně silné příběhy velké lásky a vykoupení ze smrti. Muži jsou v nich hladoví po ženách a obráceně.“

A otázka na závěr: Jak se cítíš v roce svých třicátin?
„Něco se podařilo, něco ne,“ uzavírá lakonicky režisér Martin Čičvák.