zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Břetislav Rychlík: Divadlu a tvorbě se vyučit jako třeba soustružníkem nedá…

Břetislav Rychlík s herci (vpravo)

autor: Leoš Skokan   

zvětšit obrázek

Před startovní čárou zkušebního procesu třetí části dlouhodobého cyklu Spílání Brnu, jíž se stane inscenace vynikající černé komedie Milana Uhdeho Zázrak v Černém domě, jsem se sešel s jejím úhlavním strůjcem, sršatým režisérem, progresivním scenáristou, někdejším hercem a současným pedagogem
Břetislavem Rychlíkem. Vedle připravované inscenace jsme si povídali o jeho předchozím působení v Národním divadle, jak zúročuje herecké zkušenosti v režijní práci? Co ho poslední dobou nejvíce zklamalo? Jak se dívá na dnešní studenty?

  • Poměrně dlouho ses profiloval jako herec, jsou pro režiséra předchozí herecké zkušenosti výhodou, či je tomu naopak a proč?
    Základem všeho je téma. V tomto smyslu bylo moje dlouholeté působení v HaDivadle (1982–1997) ideální základnou pro režii. Protože HaDi pojímali divadlo jako osobní výpověď a ručili za ni, hledali vlastní divadelní prostředky i jazyk. Takže od roku 1988, od své první profesionální režie, se to moje rozkročení prolínalo, až někdy v roce 1996 se převážilo k režii. Jsem posedlý vlastními tématy a hledáním. Výhoda z herecké profese je snad (aspoň tak mi to kolegové v divadlech tvrdí) schopnost srozumitelně vysvětlit, co po herci chci, a vycítit, kdy se zkouška nehýbe z místa, je dusno a křeč. Pak používám to, co nebožtík Peter Scherhaufer pojmenoval jako teorii laskavého nezájmu. Netlačím na zkoušku, k situaci se klidně vrátím za pár dnů. A nikdy herce nenechám, ať se v tom plácá a snaží sám. Také mne nebaví na herce řvát.
  • S činohrou Národního divadla Brno jsi už spolupracoval. Jak svoje inscenace Gazdina roba a Veselka s odstupem času hodnotíš a jakou mají v kontextu tvé umělecké tvorby pozici?
    Gazdinu robu jsem miloval a herci myslím také. Byla při ní skvělá atmosféra. Její likvidace tehdejším vedením, motivovaná pouze osobně, byla selháním odpovědnosti za chod divadla i za soubor. Inscenace vysoce hodnocená kritikou, s řadou vynikajících hereckých výkonů. Její nucenou a beznadějně vyprodanou derniéru ženy oplakaly a muži zapili. To by v životě žádný profesionální principál nedopustil. Vzpomínám na vynikající herecké výkony, ale celý soubor táhnul nelehké představení s živou horňáckou kapelou s obrovským nasazením. Kostýmy s tetováním lidových ornamentů na kůži jsou dnes výrazně popsány v klíčové knize Český divadelní kostým. Na to všechno, včetně scény, hudby, choreografie, rád vzpomínám. S Veselkou jsem se pral, bylo po těžké vnitřní krizi souboru. Snažil jsem se to téma nechtěné a prochlastané revoluce v kocovině divadelně vyložit a naplnit jednáním, vztahy. Ale byla v tom zakódovaná prohra už od dramaturgického výběru. Byli jsme s nebožtíkem Petrem Léblem jediní, kteří si na ten text troufli. Ani v malém, na vypjatou poetiku zvyklém, Divadle Na zábradlí to nenašlo diváky. Natož tady.
  • Jak se liší činohra NdB tehdy a teď?
    Teď se mi celé NdB jeví odvážněji vyprofilované, otevřené řadě poetik, hledačské, takže s logickými vrcholy i prohrami a pády. Ale činohra stoprocentně nenabíhá divákům vlezle a smrtonosně na vidle vkusu. Když se něco zcela nepodaří, je za tím cítit zápas.
  • Jako divadelní režisér se dlouhodobě věnuješ české a světové dramatické klasice i tématům reflektujícím naši nedávnou minulost. Co je průsečíkem těchto témat? Proč se k nim tak vytrvale vracíš?
    Naše generace studiových divadel byla odkojená nepravidelnou dramaturgií témat. A také vědomím odpovědnosti, proto ta občanská angažovanost. Strkat pracky do stigmat společnosti tady a teď se dá od klasiky po současné hry. I rozkrýváním pokřivených mezilidských vztahů vypovídáš o světě, většinou lépe a do hloubky, víc než politickými aktualizacemi. Jak stárnu, přidávám si do své vnitřní dramaturgie ještě „vyzobávání ze špajzu“, jak tomu říkal nebožtík přítel Peter Scherhaufer (takto myslím na Klímovu Lidskou tragikomedii třeba a myslel jsem na Uhdeho Zázrak).
  • Čím tě umělecky provokuje brilantní černá komedie Milana Uhdeho Zázrak v Černém domě, ke které se prostřednictvím regulérní inscenace vracíš po někdejším úspěšném scénickém čtení v Huse na provázku?
    My jsme chtěli jakýsi Zázrak uvádět drze v HaDivadle těsně před koncem komunismu, když byl Milan Uhde pronásledovaným autorem i člověkem. To byla rozhlasová hra Velice tiché ave. Tedy hra slyšená, ne viděná. Zázrak je geniálně napsaný text, jedna z nejlepších českých divadelních her. I díky tomu osobnímu rozměru, vkladu příběhu Milana Uhdeho. Je to hra odehrávající se v Brně, navíc od největšího žijícího divadelního klasika (vedle Pavla Kohouta a Ládi Smočka) a má všechno, co si lze v divadelní hře přát. Silný příběh, výborné dialogy, dramatické zvraty, grotesku, katarzi.
  • Vnímáš sám sebe jako politického aktivistu, ať už v rovině občanské či umělecké?
    „Umělec má být zdravě nasraný,“ říká světový fotograf Josef Koudelka. Ano, jsem občan, kterému nejsou věci veřejné lhostejné. Jinak bych nemohl ani točit dokumenty a dělat divadlo.
  • Profiluješ se rovněž jako pedagog. Jaké předpoklady podle tebe musí mít aspirant divadelního řemesla, na co kladeš důraz a dá se divadlo vůbec učit?
    Divadlu a tvorbě se vyučit jako třeba soustružníkem nedá, dá se ale naučit o něm přemýšlet. Nejdůležitější je osobitost, odvaha a péče o talent. Provokovat se navzájem, otevírat a zpochybňovat si své světy, myšlenkové stereotypy, upozorňovat, jak lze s jistou zátěží a dědictvím divadla (a tedy i kultury, dějin, náboženství, politiky, morálky, člověka) rozumně (ale i zcela nerozumně) zacházet (ovšem bez svévole). Pátrat po tom, jakou roli může hrát intuice, fantazie, otevřenost. Nejdřív je nápad, téma, klíč v hlavě režiséra, pak kolektivní „vyjednávání“ (práce s inspirací kolegů), schopnost oplodnit svojí vizí herce, umět sdělit myšlenku, najít společný klíč, jazyk k vyslovení tématu. Cesta pokusů, nezdarů, marných klíčů, které otevírají dveře, za kterými je zeď, slepá cesta. Divadelníci musí mít odvahu vidět svět po svém, vypovídat o něm osobitě, nahlížet do hlubších souvislostí a pozadí jevů, být morální, ale nemoralizovat, tvořit svobodně, vítat i životní úskalí spíše než pohodu a jistotu. Otevřenost, hravost, fantazie, odpovědnost a kritické myšlení, celoživotní pohyb ve veřejném prostoru i za cenu trvalé kritiky – to jsou pravé tvůrčí zdroje. A umění najít klíč k těm správným a dobrým dveřím.
  • Jak vidíš odvěký souboj talentu a píle, dá se jedno nahrazovat druhým?
    Pilní snaživci mne štvali už ve škole. Pílí talent nenahradíš. Divadlo je hra, nemá se brát smrtelně vážně, ale má se vážně dělat.
  • Co chystáš jako dokumentarista?
    Chystám dva díly z cyklu GEN, dva díly pro seriál Intolerance.
  • Velmi rád jsem pročítal tvé vzpomínky na stranách Divadelních novin, máš nějaké další literární ambice?
    Moc velké nemám. Píšu teď hraný seriál pro TS Brno.
  • Co tě jako diváka, posluchače či čtenáře v poslední době zaujalo, potěšilo, naštvalo?
    Potěšil mne film mojí dcery Apoleny Hranice práce a naštvalo mne nejenom, jak lidé volili prezidenta, ale jak se nechali vystrašit, obelhávat a manipulovat.
    „Divadelníci musí mít odvahu vidět svět po svém, vypovídat o něm osobitě, nahlížet do hlubších souvislostí a pozadí jevů, být morální, ale nemoralizovat, tvořit svobodně, vítat i životní úskalí spíše než pohodu a jistotu.“
  • Ptal se Petr KlariN Klár.

    www.ndbrno.cz

    16.4.2018 23:04:54 Redakce | rubrika - Rozhovory

    Časopis 12 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Koza aneb Kdo je Sylvie? (Divadlo Bez zábradlí)

    Časopis 12 - sekce

    HUDBA

    Výsledky hudebních cen Vinyla

    Fæ Bestia při přebírání ceny (Foto: Jan Kuča)

    Vítězové XIII. ročníku hudebních cen Vinyla byli vyhlášeni v průběhu slavnostního večera ve středu 6. března v celý článek

    další články...

    LITERATURA/UMĚNÍ

    Filmové tipy 11. týden

    Jiří Bartoška (Teorie tygra)

    Teorie tygra
    Jiří Bartoška září v komedii o veterináři, který už nechce být ochočeným domácím králíčkem. To celý článek

    další články...