Scéna.cz 

Romanu Slovákovi skončila jedna životní etapa

S Romanem Slovákem nás dal osud dohromady velmi krkolomně. „Viděl jste inscenaci Babička?“ zeptal se mě bodře vzápětí, co jsme si podali ruce. „Tak v ní jsem hrál psa Sultána.“ To byl první náznak, že povídání s čerstvým třiatřicátníkem nebude fádní. Následovala jedna historka za druhou. Mnohdy mně a spolusedící tiskové mluvčí Vandě Prudké vyhrkly slzy od smíchu. Druhá kolegyně Zuzana už dopředu avizovala „To stojí skutečně za to, a řekni ještě jak jsi …“
Nejdříve od začátku - Jak Roman Slovák přestoupil k divadlu. Přestupy jsou běžné mezi fotbalovými kluby. U Romana Slováka a divadla toto platí také, neboť „na hřišti jsem tak často sehrál faulovaného hráče, až mě poslali do divadla.“ První jevištní kroky ho dovedly do chóru v inscenaci Antigona.
Nejvíce děkuje herci Emanuelu Křenkovi ze Slezského divadla Z. Nejedlého v Opavě. Křenek mu pomohl překonat jeho mluvní handicap a připravil ho na zkoušky na JAMU. „Gól, aut, neumím, nazdar mami, mám hlad – to byla moje celková slovní zásoba.“ U zkoušek na JAMU „recitoval“ báseň Stříhali do hola malého chlapečka – „Střihali dohola maleho chlapéčka, kadeře padáli…“ Nejenže v ostravském dialektu, ale s postojem fotbalisty s nohama do „O“. Uspěl.

O fotbalu dnes hovoří jako o sportu, který umí, ale kila navíc a lenost mu nedovoluje hrát. „Víc se stavím do branky. Jinak sportuji rád.“ Fotbal a divadlo mají v uvozovkách mnoho společného – u obou dochází ke hře pro diváky. „Určitě. Jedná se o kolektivní hru. Zásadní rozdíl je v publiku – na hřišti ho nevnímáš, ale v divadle musíš jít s ním.“ Fotbalové dovednosti se mu leckdy na jevišti hodí. Někdy je to ovšem peklo. Např. v inscenaci DHNP Báječná léta pod psa hraje postavu Otce, který neumí hrát fotbal!!! Kolega mu má hodit balón, a on jako poleno ho nemá chytit. Při jedné repríze instinktivně míč mistrně skrečoval.
V této inscenaci hrála postavu Matky jeho dlouholetá životní partnerka Gabriela Ježková. Roman Slovák zvážněl a začal povídat o úskalích a plusech takového soužití. „Doma jsme se bavili jen o divadle – prostě magořina. Neměl jsem v soukromí žádný moment překvapení. V Báječných létech jsou některé dotekové scény, které bych si s jinou herečkou nedovolil.“ Divadlo je věcí dohody. Roman Slovák dále odhalil, že i hraní na tělo musí vyhovovat oběma. „Když zkoušíš s jinou, tak něco nabídneš a čekáš, jak to přijme.“

Právě snaha zachránit partnerský vztah byl jeden z důvodů, proč odešel z Divadla Husa na provázku, kde mimo jiné pracoval přes devět let pod režijním vedením Petra Scherchaufera, s Evou Tálskou, Janem Kristem a dalšími. V HaDivadle působí již přes dva roky. Vzpomíná na to, jak vstoupil do inscenace Moskva – Pěťuški: „Šel jsem se na inscenaci podívat jako divák, ovšem oklikou přes několik hospůdek. Zastavil jsem se v šatně, abych všechny pozdravil. Režisér Jiří Pokorný: „Dělej, pojď hrát. Kris nepřišel.“ Jste se snad zbláznili? Nakonec jsem vystoupil. Řekl tři věty, zkopali mě a odchod.“
Nejvíc ho ale bere inscenace Top Dogs. Jinak konkrétní roli vysněnou nemá. „Někdo má cihlu a chce být třeba Hamletem. Osobně čekám, co přijde. Cihlu prostě nemám, nanejvýš trochu roztáhnu lokty.“ V současné době se připravuje spolu s celým souborem na otevření divadla v Pasáži Alfa. V rámci slavnostního večera měla být uvedena premiéra hry Hrdinové - koláž lidských osudů v jednom tvaru s živou kapelou. Inscenace vzniká formou workshopu. Texty si dle přidělených rolí psali herci sami. Roman Slovák má zadané tyto postavy - Blázen, Zamilovaný, Král podmořské říše. Hrdinové nakonec zahajovat nebudou – 29. listopadu 2003 bude startovat divadlo v nových prostorech s pořadem Otvírák, vše kolem Otvíráku je dílem překvapení.

Dále Roman Slovák prozradil, že mu nejvíce sedí role, které mají směr. Hraje někdy v divadle za trest? „Někdy jo. Když hru nazkoušíš. Dáš do ní pot a energii a pak zjistíš, že to nedopadlo a lidi nechodí. Musíš hrát hodinu a půl třeba pro patnáct lidí. Možná je to sobecké - ale má to význam lézt na jeviště? Asi, jo. Patnáct lidí si prostě zaplatilo vstupné. Nemohou za ostatní. V divadle potřebuješ zpětnou vazbu, cítit lidi.“
Závěrem dopíjíme další drink. Když jich má Roman Slovák víc „rád se cpe na jeviště“. Historek, kdy navštívil jeviště v jiném divadle a jiné inscenaci, má několik. Prostě to už je prý taková jeho dobrodružná povaha. Jak se cítí v divadle jako třiatřicetiletý, tedy po určitém životním zlomu?
„Ty vole,“ vyhrkl a pustil se do výčtu: „V devatenácti jsem začal kouřit a pít. Ve dvaavaceti jsem porodil nemanželského kluka. Ve třiatřiceti jsem se rozešel. A v divadle? Na „piču“, ale snáším to dobře. Jedna životní etapa mi skončila a hledám druhou. V divadle to neřeším. Doufám, že mě životní kotrmelce v divadle odkopnou. V pohodě jsem, v podstatě jako trubka, co si dá pivo a je super. Divadlo nemůžeš brát až tak vážně.“