Scéna.cz 

Alfred Texel: Prý si musím vybírat ty nejdelší štreky…

Více než rok ztvárňuje roli Vaňka ve hře Václava Havla Audience v inscenaci Divadla U stolu. V roli Sládka mu sekunduje kolega Jan Kolařík. V tomtéž divadle hraje ještě ve hře Ježíškova košilka. Herec Alfred Texel přiznal, že se pro studia herectví rozhodl na poslední chvíli. Z rodné Plzně se vypravil až na JAMU do Brna, kde se jeho domovskou scénou posléze stalo Divadlo Polárka. Vedle divadla je jeho největší zálibou cestování. Není divu, narodil se do svobody v roce 1989. A jako cestovatel se již nemusel lopotit se sháněním celé řady povolení, devizového příslibu, záruk apod. Vše se zjednodušilo - určí si destinaci, zjistí spojení, přes internet zajistí jízdenky a hurá za poznáním. To se to cestuje… Povídali jsme si ovšem nejvíce o divadle… A začali jsme právě Audiencí.

Jak se Vám zápasí s Havlovým textem? I když jako Vaněk toho moc nenamluvíte…
Právě to mlčení je na tom to těžké. A nejhorší je nebýt výrazný, co nejméně to hrát. Nesmím používat nějakou posunčinu, a také nesmím reagovat na to, co říká Sládek. Je třeba pracovat hodně citlivě a velmi se soustředit.

Zmínil jste Sládka, kterého hraje Jan Kolařík… Jak si na scéně rozumíte?
Nejdříve jsem se ho trošku bál. Nakonec jsem zjistil, že je suprový člověk, čestný chlap. V šatně toho sice moc neřekne, ale to se mi na něm vlastně líbí. Nevnímám to jako odměřenost z jeho strany, a už vůbec ne tak, že se nechce bavit. Má prostě takovou náturu. A jsem vděčný za takového kolegu, od kterého se mohu něco naučit.

Jak jste se dostal k roli v Audienci?
Režisér Ivo Krobot mi jednoho dne zavolal a nabídl mi to. Tak jsem hned kývl, že roli beru.

To jste se ani nerozmýšlel?
Nebyl důvod. Jednak je to můj profesor z JAMU, kde jsme spolu dělali Mrzáka Inishmaanského. Pak mě viděl v Ježíškově košilce od Zoji Mikotové v Divadle u Stolu. Na základě toho se asi rozhodl. Říkal mi, že se mu líbilo, jak jsem zvládl verš.

Spolu s Audiencí hrajete ještě jednu aktovku - Beckettovu Katastrofu…
Ta hra je také o manipulaci s člověkem. Spojení těchto aktovek jsem nejdříve bral jako těžký konstrukt. Měl jsem pocit, že to je tak trochu přes hranu. Ale čím víc repríz mám za sebou, tím více zjišťuju, jak oba texty do sebe zapadají. Jednou za mnou přišel profesor Petr Oslzlý a ptal se mě, zda už jsem správně zpracoval svou roli… Já odvětil, vždyť tam jenom stojím? A on na to, že měl podobnou roli, kdy jen stál na jevišti a pozornost publika byla obrácená k němu. A měl prý při děkovačce největší aplaus.

Jak se vám zkoušelo s Ivem Krobotem?
Je to skvělý člověk. Spolupráce na Audienci i Katastrofě byla krásná, nenásilná. Dokáže herce vést tam, kam je potřeba a to úplně v pohodě. Myslím si ale, že premiéra nebyla z mé strany ideální. Jak jsem hrál Vaňka, nebylo to prostě ono. Ale reprízu od reprízy se to zlepšuje. Baví mě to víc a víc, protože si tam hledám své věci. S panem Krobotem navíc máme vztah profesor a žák, což je asi trošku jiné, než jen vztah režisér a herec. Vypráví různé příhody, takže se toho dozvím hodně navíc. Je radost s ním spolupracovat.

Nabízí se otázka, nakolik je postava Vaňka submisivní, poddajná?
Nemyslím si, že by byl. Pokud jsem to správně zahrál, tak by to tak nemělo vyznít. Vaněk určitě ví, že je intelektuálně výš, ale nepotřebuje to dávat najevo. Podobně i ten herec v Katastrofě. Také není submisivní. Na konci výstupu zvedne pohled – brání se. Vaněk sice v průběhu hry hodně přitakává, ale na konci dokáže říct ne.

Už třetím rokem hrajete v Divadle U stolu Ježíškovu košilku. A to dokonce tři role - Pastýře, Josefa a Ježíše. Kterou z těch postav si nejvíce užíváte?
Nejvíce mě baví Josef a Pastýř, ačkoliv se mi vztah k nim střídá po letech. Ježíš byl pro mě nejhorší první sezónu a najednou se mi to převrátilo. Přijde mi, že Ježíš je takový důstojnější. Josef se mi nyní hraje nejhůř.

Máte neobvyklé jméno, jak Vás vlastně oslovují přátelé?
Alfred nebo Fredy…

Domnívám se, že jste asi na základní škole dával podnět k tvořivosti spolužáků. Nevymýšleli na Vás až divoké přezdívky?
To máte pravdu. Dost si mě vychutnávali. Otec je Němec, takže mi často říkali Adolf. Podobně mě oslovuje i kolega Kolařík. V telefonu od něj se vždycky ozve – Adolfe nebo pane Heidrichu apod. Tenkrát mi to hodně vadilo. Dneska jsem na své jméno hrdý, jsem za něj rád.

Narodil jste se roku 1989, jste dítě revoluce. Divadelní potenciál v rodině máte…
Přiznám se, že hercem jsem skutečně nechtěl být. Měl jsem sice za sebou dětské role, do divadelního dění jsem byl aktivně zapojený. Ve třeťáku na gymplu jsem se prostě najednou rozhodl, že chci být hercem. Ani nevím, jak jsem k tomu došel. Maminka se domnívala, že budu doktorem, protože je sama lékařkou. Vůbec nechtěla, abych šel k divadlu. A nakonec mě role lékařů často potkávají. (Smích.)

Herectví jste si tedy vydobyl?
Byl to asi zkrat. Rozhodl jsem se ze dne na den. Podával jsem si přihlášky na VŠ. Doma to bylo docela vášnivé. Nakonec je maminka šťastná, že to dělám. Babi by byla šťastnější, kdybych byl doktor, i když sama je režisérka. V podstatě jsem šel do Brna, abych se odtrhl od rodičů.

To je vážné rozhodnutí, protože je to o velké zodpovědnosti…
Toho se nebojím. Postarám se o sebe i o psa. Toho mám už druhého. Měl jsem ridgebacka, který nedávno umřel. Jak to tak bývá, už jsem psa nechtěl, ale pořád jsem se na ulici ohlížel právě po tomto plemeni… Na facebooku byla stránka S.O.S. Ridgeback. Prohlížel jsem si ji. A najednou jsem narazil na zprávu, že v útulku v Hodoníně je jeden a půl roční pes. Hráli jsme ten den v Kopřivnici, a já odtud rychle jel do Hodonína. Štěkal tam v kotci a čekal na mě. Jmenuje se Bady. Přede mnou prý vystřídal už čtyři majitelky, byl trochu problematický. Například, jak viděl v MHD kufřík na kolečkách, tak se mohl zbláznit. Už jsme si na sebe zvykli. Jsem za něj rád a mám radost, že jsem mu pomohl.

Vraťme se ještě k Vašemu studiu. Nebylo to trochu z ruky hlásit se z Plzně na brněnskou JAMU?
Maminka si sice přála, abych studoval v Praze, ale nakonec se smířila. Mně – upřímně - naopak vyhovuje, že jsem trochu stranou. Teď jsem nedávno absolvoval konkurz do Ostravy – do činoherního souboru Národního divadla moravsko-slezského. A maminka se opět se zhrozila, proč prý si musím vybírat ty nejdelší štreky…

Pokud to vyjde, co Vás tam čeká?
Zatím hostování v inscenaci Veselé paničky windsorské, a ohledně stálého angažmá se uvidí. To by bylo výborné. Ale nebudeme předbíhat, v Brně jsem spokojen, nic mi tu nechybí.

V Ostravě budete asi fandit Baníku?
Fandím mu už teď.

Zahrajete si občas fotbal?
Kolektivní sporty mi moc nedávají, ani mě nebaví. Spíš jsem individualista. Jako malý jsem dělal atletiku.

Zatím jste ale v brněnském Divadle Polárka, které hraje pro děti. Jaké to je?
Děti v hledišti, to je pro herce pravda. Z jejich reakcí hned poznáte, zda je to dobré nebo ne. Proto se mi hraní pro děti líbí, baví mě to a dost mě to naučilo. I když je mi nakonec jedno, zda hraji pro dospělé nebo pro děti… Jsem vděčný, že jsem se dostal do Polárky. Odehrál jsem tam už tolik představení, kolik bych někde jinde neodehrál ani za deset let. Někdy mám pocit, že už mě toho moc u divadla nepřekvapí.

Na rozdíl od kolegů, co hrají pro dospělé, máte asi trochu jiný denní režim?
Můj režim se díky tomu dost změnil. Když jdu spát v deset, tak je to už pozdě. To je normálka. Večer mi volají kamarádi, jestli někam půjdu a já na to, promiň, ráno mám pohádku… Jedenáct hodin, to už je pro mě pozdě…

Když teď po čtyřech letech od absolutoria hodnotíte své divadelní působení, jak se na to svoje zkratové rozhodnutí díváte?
Beru to tak, že nelituji svého rozhodnutí. Určitě jsem udělal dobře. Ale bůhví, jak se na herectví budu dívat ke sklonku života. (Smích.)

Držím palce.

Alfred Texel
(* 29. března 1989, Plzeň) je český divadelní herec. Texelovými prarodiči jsou režisérka ČRo Plzeň Marie Texelová a divadelní režisér Karel Texel. Druhý manžel M. Texelové, Jan Gross, působil jako herec v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Již od dětství tak Alfred vyrůstal v divadelním prostředí, které ho přivedlo na jeviště plzeňského divadla. Tam byl od čtyř let obsazován do dětských rolí. Děti neztvárňoval pouze na divadle, ale také v rozhlasových hrách plzeňského studia Českého rozhlasu. Po maturitě na Gymnáziu v Blovicích udělal zkoušky na JAMU, obor činoherní herectví. Úspěšně absolvoval v roce 2012. Od září téhož roku působí v brněnském Divadle Polárka a jako host v Divadle U Stolu. Mezi jeho role patří např. Široký v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Šlechtislav z pohádky O hodném drakovi, Červená Brada z Petra Pana. Zahrál si i ve vážnějších kusech – Drákula, adaptaci Čapkových povídek Z jedné a druhé kapsy či v adaptaci Fuchsova Spalovače mrtvol. Kromě divadla se věnoval též studiu na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity v Brně.

Zadáno pro Divadlo U stolu