Scéna.cz 

Jan Potměšil: Pořád se na jevišti cítím velice mladý…

Iluze… O ty může člověk snadno přijít. Herec Jan Potměšil byl v životě takovým vlivům vystaven několikrát a ve srovnání s jinými prošel opravdu těžkou zkouškou. O této etapě jeho života bylo napsáno a řečeno dost… Nicméně, nejnovější zprávou je, že Jan patří k jedněm z mála, který Iluze získal. Připravuje totiž spolu s režisérem Jakubem Špalkem a dalšími kolegy z divadla premiéru inscenace Ivana Vyrypajeva Iluze. Premiéra je plánovaná v bytovém divadle na říjen 2016. Hlavní stan spolku Kašpar je ale v Divadle v Celetné, a to není pro Jana Potměšila jen domácí scénou, ale i velkou srdeční záležitostí. Podílí se na vedení divadla jako umělecký šéf. Otázka, jak se herci stárne s divadlem, je určitě na místě. O tom svědčí jedna z nejúspěšnějších inscenací české divadelní scény Růže pro Algernon (hraje se už od roku 1993 – poprvé to bylo na scéně Rokoko), které v počtu repríz konkuruje Sluha dvou pánů Národního divadla. Honza se s námi podělil nejen o své zážitky ze scény, ale také z role profesora na pražské konzervatoři. Mluvili jsme nejen o divadle, ale celé naše povídání uzavřeli úvahou nad vírou. A té, jak bylo v úvodu řečeno, Honza potřeboval a potřebuje skutečně dost…

Divadelní spolek Kašpar. Z počátku to určitě bylo záchranné lano, hrajete tu přes dvacet let, byl jste i uměleckým šéfem… Jak Kašpara a Celetnou vnímáte dnes?
Spolek Kašpar a Divadlo v Celetné beru za svou věc. Na úplném začátku přišel Jakub Špalek s nabídkou, ať po nehodě v roce 1989 jdu k nim do divadla, že má pro mě roli. A hraju tam dodnes. Určitou dobu jsem v obecně prospěšné společnosti Divadelního spolku Kašpar zastával post uměleckého šéfa. Na rozdíl od subjektů zřizovaných městem to máme trošku složitější. Náš organismus je trošku odlišný. Zaplaťpánbu, důležité pro mě i pro všechny je, že divadlo hrajeme, zkoušíme nové věci a diváci chodí. Snažíme se, aby všechno fungovalo, daří se nám se mezi sebou domluvit, a to je důležité. Chodím tam s láskou a ne jako do práce. I když jsme tam kolikrát i po večerech a nocích, kromě toho jezdíme na zájezdy, je to pro mě radost. Musím to zaklepat. Naštěstí i věci, jejichž řešení není příjemné, se daří zvládnout. Celé se to děje proto, aby se divákům mohlo nabídnout představení, z něhož si odnesou nějaký zážitek.

Když člověk hledá partnera, tak by si měl položit otázku, zda je ochotný se svým budoucím protějškem zestárnout. Jak se stárne s Divadlem v Celetné? Jak se stárne v inscenacích a potažmo v rolích?
Neuvědomuji si, že bych v Celetné stárnul. Pořád se na jevišti cítím velice mladý. Určitě jsme všichni mladí duchem. Spíš bych celý ten proces nazval zráním. To má svou další kvalitativní rovinu. Mám radost, že to tak společně v zákulisí i na jevišti vnímáme a sdílíme. Kdyby mi nedávno někdo v divadle nepřipomněl mé kulatiny, tak bych si ani nevzpomněl. Divadlo mě vrchovatě naplňuje, a zároveň žiju život osobní a rodinný s dětmi. Takže není čas nad stárnutím přemýšlet.

Kromě Celetné jste rozjeli projekt bytového divadla. Můžete ho přiblížit?
Byl to geniální nápad a úžasná příležitost. Jakub Špalek s tím přišel před třemi lety. Historie bytového divadla sahá do let tvrdé normalizace, ikonou tohoto typu projektů je Vlasta Chramostová. My jsme nasadili nejdříve hru Audienci Václava Havla, dokonce za jeho účasti. Byt dostal název Bytové divadlo Ferdinanda Vaňka. Funguje to tak, že se diváci musí sejít na ulici, a pak se společně jde dovnitř. Nejnověji tam připravujeme hru Iluze. Prostor je unikátní v tom, že tam vzniká intenzita setkávání velmi nablízko, potažmo s dobrým textem. Všechno je výjimečné, takové veliké občerstvení... Iluze ruského autora Ivana Vyrypajeva (Rus) je zvláštní text. Čtyři lidé si vyprávějí příběhy někoho jiného… Po jedné z generálních zkoušek jsme s diváky besedovali a dostali jsme zajímavou zpětnou vazbu. Tak uvidíme, jak dopadne premiéra.

Vedle bytového divadla je pro Spolek Kašpar příznačné, že nezahálí ani o prázdninách a vystupuje na letních scénách…
Inscenace Othello, Romeo a Julie a další uvádíme na hradech Kašperk, Brumlov, a letos se navíc chystáme na zámek Seeberg či také Ostroh nedaleko Chebu. Tam určitě všechna představení úplně pookřejí. Žádná scéna, jen středověké zdi hradu, nad vámi jasné nebe s hvězdami nebo se honí mraky. To je neuvěřitelná scenérie V tu chvíli inscenace většinou naberou druhý dech, energii nebo šťávu. Zážitky jsou z toho intenzivní, ať už jde o Richarda III., Othella, Cyrana, Hamleta nebo Romea a Julii. Věřím, že nejen pro nás, ale i pro diváky.

K letním produkcím patří i Rozmarné léto…
Inscenaci Rozmarné léto milujeme a hrajeme ji v letních měsících v Divadle v Celetné společně s přidanou inscenací Rozmarné léto bonus. Navíc jsme udělali i Rozmarný večer s písničkami z obou předchozích kusů, v němž zároveň provádíme diváky dějem. Zároveň varianta Rozmarného večera už dokáže vyjet i mimo stálou scénu - loni jsme byli ve vesnici Lom v Jižních Čechách u Tábora a letos nás čeká Třeboň.

Nemůžeme ovšem vynechat vaší nejslavnější roli a inscenaci Růže pro Algernon…
Máte pravdu, je to skutečně mimořádné představení. Myslím si, že je to skutečně dar na správném místě a se správnými lidmi, byť premiéra byla už v roce 1993. Charlie Gordon ve hře mluví o tom, že je mu dejme tomu třicet let. Před několika lety jsme se ale domluvili s Jakubem Špalkem, že na věku v tomto příběhu nezáleží. Postoj k životu, k ostatním lidem, to jsou důležitější věci, které se tam řeší. Zda je hrdinovi patnáct, třicet nebo padesát, je naprosto nepodstatné. Důležité je, že o inscenaci stále mají zájem města a divadla v Praze i mimo ni. Vybíráme i termíny, abychom mohli hrát odpoledne i pro rodiny s dětmi, a večer, i ve všední dny pro dospělé. A kolik repríz už jsme měli? Budu muset vyhrabat staré diáře, abych to přesně zjistil. Dle mé intuice je to přes osm set repríz, což je opravdu něco mimořádného. Takové zjevení v hereckém životě. Potkal jsem člověka, který inscenaci viděl na střední škole, pak na představení přivedl svou dívku, kterou potkal na vysoké škole, což bylo před deseti lety, a nyní na tom byl se svými dětmi.
A jaké to je z hlediska stárnutí nás, herců? Za postavy tam řešíme velká lidská témata. Musíme mít určitou odvahu. Na jevišti se odehrává příběh člověka, který je pod tlakem, v obtížné situaci a musí z toho najít cestu ven, sám sebe obhájit a ustát to. Řešíme toto všechno v inscenaci od puberty až do konce života, a je na tom zajímavé a vzrušující, že se stále měníme tím, co zrovna prožíváme, koho potkáváme, kam se ubírají naše životní cesty. Jsou tam otázky, které jsou nějakým způsobem fatální, a já zjišťuju, jak se můj úhel pohledu mění – dnes je jiný než třeba před pěti lety. To je fascinující, protože tím je ta hra stále aktuální. Baví mě i to, že každý večer je výzva, protože kolegové kolem mě alternují, mění se kombinace na scéně, a tak zůstává autenticky živý tvar. Vzpomínám, jak jsme kdysi zkoušeli se Zuzanou Stivínovou postavu, kterou nyní hraje Eva Elsnerová. Hraje v tom Bára Lukešová, Markéta Coufalová, a mnozí další. Díky nim přicházejí nové impulsy. Každé seskupení má jinou energii. Je tam prvek novosti, neotřelosti, zkrátka jiskra. Takže je radost být na scéně a prožít ten večer, což pro mě vlastně znamená, jako bych během té hodiny a půl prožil celý život. Je velice zajímavé, že vše, co se mi stane mimo divadlo, se následně obtiskne do příběhu Charlieho Gordona. Má to pokaždé jiný drive, chvění, vytanou vám na mysli jiné věci. V té neopakovatelné emoci je krása divadla jako živého média.

V názvu inscenace je slovo růže. Také to máte v názvu svého profilového audia Nejen růže. Prozradíte, zda je v tom nějaká spojitost s Exupéryho Malým princem…
K názvu představení Růže pro Algernon se váže jedna historka. Originální předloha od Daniela Keyese, který loni zemřel, se jmenuje Flowers for Algernon (Květiny pro Algernon). Jakub Špalek a Petr Hruška, když připravovali dramatizaci, s tímto názvem pracovali. Zkoušeli jsme pečlivě a intenzivně přes čtyři měsíce, a když jsme se dostali do finále, kdy se Charlie Gordon loučí, a nabádá okolostojící, aby dali na hrob myši Algernon …, a nemůže si vzpomenout co… Po chvíli dodá: „Květiny!“ Mně se to zdálo příliš obecné. Mám rád růži, tak řeknu: dej tam růže, lilie nebo kopretinu. Začali jsme o tom debatovat a nakonec jsme došli k tomu, že budu říkat růže. Tak vznikl název inscenace Růže pro Algernon. Vzápětí na nějaké představení přišel Aleš Brichta, který vytvořil CD svých oblíbených písní z počátku 70. let, a nazval to Růže pro Algernon. I kniha Daniela Keyese u nás vyšla pod tím naším názvem, který díky nám zdomácněl.
Ale abych odpověděl na vaši otázku ohledně audio nahrávky Nejen růže. Pracovali jsme s režisérkou Jindřiškou Novákovou na řadě věcí – Příběhy o pánu Ježíši, Prorok ad. Nakonec došlo na projekt Nejen růže, kde jsem dostal větší prostor pro vlastní představy. Mohl jsem si tam zařadit věci, které mám rád, a k tomu povídání, jak dané texty vnímám. Je to velmi zajímavá nahrávka, protože jsou tam nejen citace z některých inscenací, ale i z literárních děl, která mi přirostla k srdci. Název jako by chtěl otevřít duchovno ještě dál, do větší šířky nebo různých pater.

Kromě divadla se věnujete také pedagogické činnosti…
Na konzervatoři působím už pátým rokem. První rok jsem převzal absolventský ročník po Veronice Žilkové. Teď mám s Ilonou Svobodovou čtvrťáky.

Jak jsou na tom podle Vás stávající maturanti?
Je to vypjaté období jako v životě každého člověka, který dospívá a nějakým způsobem se vztahuje ke světu, nebo se chce vůči němu vyhranit. Mám radost z toho, že potkávám mladé lidi, kteří mají chuť tvořit a hledat. To je podstatné, co mě na tom celém zajímá. Potkáte je při přijímačkách, některým je čtrnáct nebo patnáct, jsou na začátku cesty, a záleží na nich, jak se chopí příležitosti, aby to dotáhli k maturitě. Je to společné hledání možností, kreativity, osvobozování, komunikace se sebou, s pedagogy a s vrstevníky. To je vzrušující, zajímavé a inspirující, ale má to i druhou stranu mince. Pracujete na textech, blížíte se k vrcholu a najednou jeden do dialogu chybí. Snažím se vnímat to podstatné, co mě tam zajímá a baví, to společné hledání, ale i nabídka či doporučení z mé strany. Není to o nějakém drilu, ale o spolupráci a inspiraci. Baví mě spolupráce s Ilonou Svobodovou, s níž si ohromně rozumíme a podobným způsobem nahlížíme na výuku studentů. Nechceme je rozdělovat na skupiny, naše tvorba se prolne, přinese nějaké pozitivum. Nabízíme dva úhly pohledu, projeví se ženský a mužský princip. A vzájemně se podporujeme.

Připravujete k vašemu jubileu nějaké představení?
Chystáme se oprášit Richarda III. v Divadle v Celetné. Už jsem doma vytáhl scénář a obnovuji si text. Byl jsem v šoku, když mi Jakub zavolal, že mi chce dát takový dárek. Prý by mi chtěl dát takový dárek. S některými kolegy už oprašujeme. A právě sháním někoho na opravu biče. Možné je, že bude chybět kousek scény, asi tam nebude všechno v původním stavu. Ale určitě se budeme snažit, aby tam zůstalo všechno z textu. (Smích.)

Ať jezdíme na koni, létáme tryskáči, máme mobily nebo jsme bez nich, tak vždycky budou láska a nenávist, dobro a zlo v lidském žití stejné. Domnívám se, že podobné je to i s vírou. Oba nám protnula životy Patricie Anzari. Zaujalo mě, že jste měl svatbu na louce u rotundy sv. Martina na Vyšehradě. Jak je to u Vás s vírou. Je pro Vás inspirací?
Krásná otázka o inspiraci. Je to pro mě další duchovní rozměr. Jsem velice šťastný, že takové věci kolem nás tak jsou. Spousta okamžiků je takových, že je nemůžeme rozeznat zrakem, ve své podstatě se vše vrací k tomu, že na začátku je idea, která se zhmotní, třeba do slova, do písma nebo skutku. Myšlenka, duchovní zdroj je ten počátek. Na počátku bylo Slovo. Všechno se to vrací k té podstatě, která je pro mě jasná. Mám pocit, že se to výrazně vynořilo jako jasná zpráva v okamžiku, kdy došlo u mě k autonehodě. Byl jsem na pomyslné hranici mezi životem a smrtí. Jednoho dne jsem se probudil, a i když to nebylo nikde napsané, došlo mi, že se vrátím. Dostal jsem tu možnost. Naplnila mě veliká radost a vděk za možnost, kterou jsem dostal. Pochopil jsem, co dál. Nechtěl jsem ustrnout u ukřivděných otázek typu - Proč se to stalo zrovna mně? Proč zrovna já? Všechno volalo do života. Najednou nastal příval energie, chuti a naděje, že všechno je možné. Vše je součástí řečiště života, jeho proudu a pohybu. Před tím jsem měl zážitek univerzálního bytí. Všechno pokračuje. Každý jsme jen zrnkem písku na poušti. Zároveň cítím to obdarování, že jsem dar života přijal na své křižovatce. Dostal jsem spoustu energie, chuti a v těch maličkostech a drobnostech, které pro chodícího člověka jsou naprosto všední a normální, najednou byly potvrzením toho, že se všechno může zlepšovat a pokračovat zdárným směrem. Čas byl najednou relativní. A zároveň se potvrdilo, že to, co zvenku nahlíženo vypadalo jako tragédie, konec, katastrofa, v sobě má jiskřičku, potenciál nového života, nové cesty, nového počátku. V tu chvíli jsem vnímal nové nadechnutí. Tím odpovídám na setkání s Patricií. Na podobném vnímání jsem se slovy i bez nich domluvil s mojí ženou Radkou, i naše děti jsou tomu otevřené. To mě těší. Prošel jsem fází, kdy jsem to vyprávěl, ale nyní to chci naplno žít. Jsou to maličkosti, na někoho se usmějete, pustíte ho do dveří… Máte určité věci a hodnoty, o nichž jste přesvědčený, že jsou důležité a obecně platné. Všichni máme nějaký zážitek. Někoho jsme potkali, něco nás oslovilo. Pak vyprávíte známým, že jste někoho potkali, a bylo to prima. To je přesně ten moment, jaké nabízí divadlo. Je to ta příležitost nebo komunikace. Můžete se ocitnout v nějakém prostředí, předávat anebo sdílet. Když se podaří, že ta energie od jedné skupiny k druhé, tedy od herců k divákům, začne proudit, je to silné a neopakovatelné. Sdílení, inspirace, podpora, kdy si každý najde to, co je pro něj aktuální, inspirativní. Může zjistit, že jeho problémy mají řešení, Pomáhá otevírat srdce. Takto nějakým způsobem žiji. Není to věc, kterou vám může zprostředkovat někdo jiný, ale že je to všude kolem nás, každý k tomu má přístup. Potkávám lidi, kteří ve svém srdci, v tom, jak se chovají k dětem, a prokazatelně na sebe berou tuto krásnou službu, nesou světlo.

Životopis Jana Potměšila
Zadáno pro Divadlo v Celetné
Audiotitul Nejen růže