Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Milena Steinmasslová: Stíny jsou dlouhé…

autor: archiv divadla

Herečka Milena Steinmasslová se odvážně pustila do nesnadného tématu. Pod názvem Izolovat, ale zachovat zpracovala úryvky ze života ruského spisovatele a dramatika Michaila Bulgakova, který prožil dramatický život ve stalinském Rusku. Herečka nejen napsala hru, ale také si v ní zahrála ústřední dvojroli. Krátce po premiéře v Divadle v Celetné jsme si o projektu povídaly.

Stejné téma jako vy zpracovává i hra Spolupracovníci britského dramatika Johna Hodge, kterou nedávno uvedli v Divadle Pod Palmovkou…
Ano, vím, ale tam je to hra vztahová, která má nějakou dějovou linku. Na něco takového jsem si já netroufla, a tak se opravdu snažím o hru-dokument, založenou na faktech, která jsem si přečetla. Při čtení jeho děl a také prací o něm jsem zjistila, že taková věc nejde udělat „suše“, protože Bulgakov rozhodně není suchý, naopak velmi divadelně rozevlátý. A tak jsem si uvědomila, že scénář nemůžu udělat podobně jako u předchozího tématu mé „one-woman show“ o Hildegardě, ale že v něm musí být více divadla. A od začátku jsem věděla, že vedle mě musí být Saša, který má v sobě paměť Ruska, stejně jako já mám v sobě paměť českého národa. Je někde hluboko uvnitř, takže v okamžiku, kdy jsme vstoupili na scénu, nikdo z nás tu podstatu nemusel hrát, předstírat. Jsme přesvědčena, že i kdyby tam jen tak stál, existoval, vyzařoval by z něj určitý druh energie, která se nedá naučit. Prostě tam je. Kdysi jsme spolu chtěli dělat Bulgakovova Mistra a Markétku, a i když to nevyšlo, něco mi to přineslo. Právě Saša mi totiž řekl o Denících Bulgakovovy ženy, které v té době překládala paní profesorka Morávková. A tak se to postupně nabalovalo, všecko se stékalo k tomu jednomu cíli, až z toho vznikla tato inscenace. Na rozdíl od představení na Palmovce tohle není kompletní příběh. Divákovi nabídneme jen ingredience, fakta, ale nedostane jejich řešení ani stanovisko k nim.

Zmínila jste se, že to není vaše první autorská věc? Jak byste to žánrově pojmenovala? Koláž, montáž?
Já jsem i pro sebe hledala, jak bych to nazvala, ale nenašla jsme nějaké zastřešující shrnutí, ale nejblíže je pojmenování hry - dokumentu. Scénář o Hildegardě z Bingenu (Láska je nikdy nehasnoucí oheň) je směs vyprávění o jejím životě, jejího textu a její hudby, kterou hraje paní Hana Blochová, a informací o 12. století. Možná jste blízko; koláž slova – faktů - vnitřních informací - historických informací. Večer o Hildegardě je krásný ale náročný A tak ho hrajeme jen pro ty, kteří Hildegardu znají a chtějí její slova slyšet. Ale toto představení je dokument o Bulgakovovi a jeho době, a je přes veškerou těžkost zábavný a více divácky otevřený.

Hrajete dvojroli, tak je to ostatně napsáno, jestli jsem tomu dobře rozuměla…
Vzniklo to proto, aby se ani na okamžik nedalo předstírat, že ve hře je nějaká psychologie vztahu. A proto to není Jelena a Michail, ale „člověk Jelena“ a „člověk Michail“. V obou případech sděluji myšlení a stanoviska té bytosti, ale nikde, ani u jednoho z těch lidí nehraju jejich vztah. Všimněte si, že člověk Jelena nikdy nemluví s ďáblem, protože ona je „tady a teď“. Michail s ďáblem procházejí časem dopředu a dozadu, jak on hledá ty chyby, které udělal.

Pokud hru pojmenováváte jako dokument, je logické, že se tam nepsychologizuje.
Deformace dobou byla tehdy značná, u nás jsme zažili v 50. letech slabý odvar, ale když se podíváte na paní poslankyni Semelovou, tak vidíte, jak dlouhé jsou ty stíny… Bylo nutné, aby tam nebyla komentující citová stanoviska, jen samotná fakta. A v tom mi pomohli jak režisér Šimon Dominik, tak dramaturg Vláďa Čepek a scénograf Karel Čapek, který podle mě udělal skvělou scénu. Všichni tři kluci tomu projektu uvěřili, což byl pro mě gigantický zázrak.

Je tam ale i prostupnost autora do jeho románů… A ďábel je pořád přítomný jako jeho alter ego a pokušitel.
Tenhle moment podtrhl především Saša svým pojetím.

Vy jste se Sašou Minajevem předtím dělala Běsy. A jednou z vašich prvních rolí byla Líza v Schormově inscenaci Bratrů Karamazových. Mají pro vás Dostojevský a Bulgakov něco společného?
Zrovna tihle dva pro mě jsou zajímaví v tom, že mají sice kořeny ruské, ale přesto se cítí součástí světa. Proto je ruská inteligence nikdy úplně nepřijala, protože oni nemalují ten fiktivní plot „my jsme Rusové, jsme sví a jíní než ostatní, a ten svět nám vždycky trochu ubližuje… na to Dostojevský a Bulgakov úplně kašlali, ale své kořeny nevyrvali, Jsou pro mě zajímaví ve vztahu k násilí totalitního způsobu vedení společnosti, myšlení. Proto myslím, že měl Stalin k Bulgakovovi takový vztah, jaký měl - fascinoval ho, hrál si s ním jako kočka s myší, ale nenechal ho nikdy úplně padnout. Asi ho takoví lidé bavili, a já jsem si jako název vypůjčila jeden z jeho rozsudků, který se týkal Osipa Mandelštajma, ve kterém napsal „Izolovat, ale zachovat“.

Vraťme se ještě ke zdrojům, z nichž jste při psaní vycházela…
Nejvíce jsme vycházela z Deníků (pozn. vyšly u nás pod názvem Deníky Mistra a Markétky). Přečetla jsem všechny Bulgakovovy hry, dva jeho životopisy, jeho povídky, a novely. Zkrátka vše, co je o něm přeloženo do češtiny. Kromě toho jsem si pouštěla historické filmy o stalinské době. Našla jsem ruský dokument na Youtube. Snažila jsem se najít i něco, co by nebylo ani z ruské, ani české strany, abych viděla, jak to vnímají jinde – a našla jsme třeba jeden italský dokument, knihu britského historika Paula Johnsona o 20.století. Protože v těch dokumentech, které jsou naše nebo ruské či spíše sovětské, je většinou pominuta doba do roku 1917, tedy pokus ruské intelektuální vrstvy vymanit se nějak ze své obruče a propojit se se západní kulturou.

Byla to objednávka ze strany divadla, nebo váš nápad?
To byla objednávka odněkud, nevím dokud… Pustila jsem se do něčeho, k čemu jsme neměla sebemenší dovednosti, a tak vlastně nebyl předpoklad, že něco takového můžu dokázat napsat. Byla to potřeba, která přišla. Ale byla tak silná, že jsem, aniž jsem uměla jedno tempo, vstoupila do řeky… Když jsem měla hotovu první verzi, poprosila dramaturga Vláďu Čepka, aby poradil. U něj jsem věděla, že mi řekne věci, které jsou pro něj samozřejmě, ale já je neznám. Celý proces trval tři roky.

Proč jste oslovila režiséra Šimona Dominika?
Původně jsem to nabídla Markovi Němcovi, ale ten mi rovnou řekl, že tohle téma dělat nechce. A tak jsem se ocitla úplně na vodě. Nakonec mi pomohla kamarádka Jarka Šiktancová, která v té době měla hodně práce se svým BodyVoice bandem, ale doporučila mi svého někdejšího žáka Šimona Dominika. Když nás na svých narozeninách seznámila, téma ho zaujalo. Ale když si to přečetl, řekl, že je to obtížné téma, a že se na to musí připravit. A když se začala zkoušet, byl opravdu velmi dobře připravený, dokázal pracovat i s energií Saši Minajeva, která není pro každého, protože on člověka doslova zavalí spoustou nápadů. Ale Šimon to dokázal zvládnout, a zkoušky byly hrozně pěkné, těžké a zábavné. Zkoušelo se intenzivně, hledalo se, odkazovalo, fixovalo. Takové to nejlepší, co může člověka při zkoušení potkat.

Individualita proti stádnosti, kulturnost proti nekulturnosti, totalita proti svobodě. Muselo být těžké všechna ta témata tam dostat. Která fáze přípravy byla pro vás nejobtížnější?
To nejobtížnější pro mě má asi dvě podoby. Citově nejobtížnější bylo vrátit se z té příšerné doby, protože když do ní vplujete a necháte na sebe působit takhle dlouhou dobu, pouštíte do sebe něco velmi temného. A nedá se tvářit, že to nic nedělá. To bylo pro mě úplně nové, protože jsem se nikdy s něčím podobným v takové intenzitě nesetkala. Když jsme dělali Běsy, tak je tam člověk konfrontován jen se svou postavou. Ale tady jsme se snažila vstřebat a vybrat z té doby výrazné momenty. To ale znamená, že vámi prochází něco, z čeho se vám zvedá žaludek. V jednom takovém okamžiku jsem si uvědomila, že ti Stalinovi kluci vládli až do roku 1982. A to ještě pomiňme, koho z té plejády dnešních politiků ti chlapi vychovávali. Stíny jsou dlouhé… A co se týče toho hereckého, řemeslného a nějak už zažitého, pomohlo mi, že Šimon posunul zkoušení. Tak jsem měla k dispozici takový luxus, že jsem od textu mohla jako autorka odstoupit a vrátit se k němu už jen jako herečka.

I na to jsme se chtěla zeptat - dokázala jste tedy oddělit autorství od hraní?
Ano, strašně jsem se na to těšila. Když herci řekli, že se jim něco špatně říká, nebo pro Sašu byla některá česká věta nevyslovitelná, upravila jsem to. Ale jinak jsem Šimonovi uvěřila, a byla velmi pokorná. A z dnešního pohledu to vnímám tak, že Šimon se ubíral směrem, jakým jsem se ubírala i já, ale sama bych to nedokázala. Tak jsem se mohla starat jen o své herectví. To je profese, kde už mám tzv. naděláno. Ještě se vrátím k té fázi psaní – myslím, že nejdůležitější je naučit se vyhazovat. Protože když máte nasbíráno, všechny výpisky v počítači, zjistíte, že byste z toho mohla udělat dvanáctihodinový happening… Takže je třeba naučit se vyhazovat, zkracovat, vybrat to opravdu podstatné. Někdy je to z celé kapitoly jen věta, slovo… v tom jsem se dost motala, protože takovou dovednost jsem neměla.

Inscenace je tedy na světě, a hrajete ji poměrně často. Pamatuji si vás z Divadla na zábradlí, z Divadla Pod Palmovkou, ale už dlouho jste mimo pevné angažmá. Rozpomenete se, jak dlouho už hrajete v Kašparu?
Já mám takovou paměť, že si svůj život nepamatuju lineárně. Z nějakého důvodu mi není dáno vnímat čas, jak bych měla… U některých věcí mám pocit, že to bylo nedávno, a ono je to už pár desítek let. Ale pamatuji se, že z pevného angažmá jsem odešla, když mi bylo 43. Teď je mi šedesát. Takže je to sedmnáct let. Teď hraju jenom v Kašparu, mám představení přesně tolik, kolik je pro mě ideální, kolik mě naplňuje. Hraju Běsy, Višňový sad, Mikulášovy patálie a Mikulášovy prázdniny, do toho mám Izolovat a zachovat, a Šansony. A na jaře nás čeká premiéra Ptačí klece. Považuji tohle životní období za šťastné. Ze života vím, že šťastná období mají omezenou trvanlivost, tak si ho musím užívat a nepouštím do toho nic jiného, jsem opatrná.

www.divadlovceletne.cz

22.2.2016 07:02:55 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!