Scéna.cz 

Děkanka DAMU Doubravka Svobodová o minulosti a současnosti školy aneb DAMU slaví sedmdesátku

Pani Doubravku Svobodovou, někdejší iniciátorku a spolutvůrkyni mnohých pozoruhodných divadelních projektů, dlouholetou ředitelku Divadla Na zábradlí a už třetím rokem děkanku DAMU, znají patrně všichni, kdo se v posledních třiceti letech pohybují v oblasti českého divadla. Na letošní Jiráskův Hronov přijela, a by připomněla 70.výročí Akademie múzických umění, a uspořádala dvě besedy na téma Vše, co jste chtěli vědět o DAMU. Při té příležitosti zavzpomínala nejen na to, jak si tu před lety zahrála Lišku v Malém princi pod vedením režiséra Karla Kříže, ale povídaly jsme si také o minulosti, a současnosti DAMU.

Takže DAMU má sedmdesát…
Akademie múzických umění slaví sedmdesát let, vznikla v roce 1945. Ale v rámci divadelní fakulty, u jejíhož zrodu stáli scénograf František Tröster a režisér Jiří Frejka, první tři roky existovala jen scénografie, režie a dramaturgie. S herectvím se původně ani nepočítalo, ale ukázalo se, že i herci chtějí být vysokoškoláky. A navíc, ti režiséři, dramaturgové a scénografové potřebovali s někým spolupracovat, takže kontakty s konzervatoří tam byly od počátku, a přesunutí hereckého oboru na DAMU proběhlo logicky a organicky. V 50.letech přibyla katedra loutkářství. S katedrou teorie a kritiky to bylo kolísavé, střídavě byla a nebyla, chvílemi se přesunovala na filozofickou fakultu a pak zase zpátky. V 60.letech vznikla katedra organizace a řízení divadel. Traduje se, že ji založil profesor Antonín Dvořák kvůli své dceři, kterou měl s Antonií Hegerlikovou. Fyzicky neměla předpoklady pro herectví, a on si myslel, že nemá ani na režii a dramaturgii, tak založil katedru organizace a řízení divadel. Tahle katedra v 80.letech zanikla a přešla na FAMU, ale po revoluci vstala jako fénix z popela a vrátila se jako katedra produkce.

Vzpomínáte, kdy Vy jste prvně narazila na DAMU?
Jako studentka gymnázia, kdy jsme pilně chodili do Disku, tehdy ještě do Unitarie (pozn. dnes je na tom místě v Karlově ulici černé divadlo TaFantastika) . Asi jsem byla trošku jako Tonička Dvořáková, netoužila jsem se stát herečkou a neměla jsem odvahu jít na režii ani dramaturgii, protože jsem měla pocit, že na to jsou daleko větší bedny, než jsem byla já. A tak jsem to zkusila na katedru organizace a řízení divadel. Protože jsem hezky odpověděla na stěžejní otázku, která se týkala problematiky rozvojových zemí, byla jsem přijata. Bylo to ovšem v druhé půlce 70.let a moje rozčarování bylo veliké. Zažila jsem vyhození Jarky Odvárkové (pozn. dnes Šiktancové, nedávno na DAMU získala doktorát) za podpis Charty 77, Jan Císař a Jaroslav Vostrý nesměli učit, jenom suplovali. A to jsme vždycky všichni běželi, abychom byli u toho. Byla to supr nejhorší doba. Nicméně, jistý duch na DAMU zůstal i v té době, někteří zajímaví lidi tam schováni vydrželi. A občas se poštěstilo, že suplovali nebo měli přednášku. Naše tehdejší praxe byla pouze v Disku, kde to bylo samozřejmě ideologicky svázané, ale pořád to bylo divadlo.

Nicméně, postupně ty nitky nezávislé tvorby přece jen probleskly. Pamatuju, že se vám v 80.letech podařila velmi zajímavá éra v Řeznické, kde fungovalo Volné sdružení režisérů a děly se tam divadelně zajímavé věci …
Tam se toho promíchalo víc, bylo tam DDT Hanky Burešové či Pradivadlo Honzy Marka. A určitou roli sehrál i Hronov a přehlídka FEMAD, což byl v té době takový amatérský off festival. Řeznická byla tehdy napůl profesionální a napůl amatérská, a ti amatéři byli mnohdy zajímavější jak tematicky, tak formálně. Mnozí profesionální režiséři se na ně chodili koukat a velmi se jimi inspirovali. A některé z těch amatérských souborů měly opravdu profesionální úroveň.

Ale vraťme se k DAMU a k době po revoluci, kdy se toho na škole hodně změnilo. Pamatuju dokonce, že tam vznikla katedra divadelní antropologie, na kterou měli být bráni lidé bez zkoušek.
Upřímně řečeno, dodnes jsou pedagogové, kteří hypoteticky přemýšlejí o tom, co by to udělalo, kdyby se nastolil takový řád a budova se dala k dispozici těm, kdo mají nějaké předpoklady, aby si tam bez pedagogického vedení tvořili sami. Jestli by ten vývoj nebyl zajímavější, než když je někdo koriguje a někam posouvá. Ale zatím k tomu nedošlo, a situace není taková, aby se to dalo uskutečnit. Názorů na to, co a jak učit, je nepřeberně, ale ne vše je realizovatelné. Na začátku 90.let byl pocit, že všechno realizovatelné je. Zkoušelo se tedy všechno možné, možná až moc živelné a nedomyšlené. Kromě toho 90.léta byla pro divadla vůbec problematická, nastala krize divadla. Byl velký úbytek diváků, ale i amatérských divadelníků. Najednou bylo všechno jinak, otevřelo se spoustu jiných možností a ztratila se motivace pro uměleckou tvorbu „zadarmo“. Navíc vše vypadalo jako krásné a růžové, takže vznikla pochybnost, zda bude o čem hrát. Do jisté míry se to do 5-6 let srovnalo, protože se ukázalo, že je stále o čem hrát a že se lidi potřebují scházet a společně tvořit.

Já jsem tradicionalista, a myslím, že škola bez učitelů by nebylo úplně ono. Přece jen je dobré, když studentům někdo naznačí určité možné cesty a ukáže, že už před nimi něco bylo. Chce to ale pedagogy, kterým jsou mladí lidé ochotni naslouchat.
Právě tady na Hronově máme zlatý pedagogický vzor, pana profesora Jana Císaře, který neustále, i když by už mohl jen odpočívat na vavřínech a cedit moudra, přemýšlí, jak věci změnit, jak ty lidi zaujmout a o čem by to studium mělo být. Je to pedagog, který se rodí jednou za sto let, studenti ho i dnes milují, protože je stále inspirativní. Pamatuju, jak za totality měl možnost publikovat jen pro amatéry. A všichni profíci sháněli ty malé ofsetové knížečky, které přes noc přečetli a předali dál, protože v oficiální literatuře byly většinou jen socialistické bláboly.

Vraťme se ještě na chvíli k DAMU, k vašemu příchodu do funkce děkanky. Jaký to byl vstup?
Absolutně děsuplný. Byť jsem na DAMU nějakou dobu předtím učila, neuvědomila jsem si, co ta funkce obnáší. Je v mnohém velmi administrativně správní, a na DAMU je to o to těžší, že většina pedagogů tu pracuje na dohodu a na zkrácené úvazky za velmi malé peníze. Dělají to z trochu idealistických důvodů, aby divadlo neumřelo a přetrvalo. Takže tam tráví daleko víc času, než mají, a peníze, které tam dostanou, většinou investují do svých studentů, které pozvou na kafe nebo s nimi někam jedou. Takže po nich člověk nemůže chtít, aby si sedli a psali evaluační traktáty, protože pak bychom o ně přišli. Ale protože administrativa si žádá své, všechno se to sbíhá na té děkanárně, a tam se to musí nějakým způsobem sepsat a vykázat. To mě dost zaskočilo, protože jsem za dvacet let v Divadle na zábradlí měla pocit, že je tam administrativy hrozně moc, ale tady je toho mnohonásobně víc. Druhá věc, která mě trápí, je to, že se nemám s čím ztotožnit, k nikomu nepatřím. Zatímco v divadle všichni směřovali k jednomu cíli, měli společný zájem, tady je sedm kateder, a každá směřuje někam jinam. A já v této situaci musím být „nadstranická“. A pak je tu samozřejmě povinnost vyznat se ve všech předpisech, zákonech, tak, aby se škola nedostala do administrativně správního průšvihu.

Co se vám na škole za ty tři roky podařilo změnit? A co vás nejvíc pálí?
Myslím, že moje zatím největší zásluha je, že jsem nic moc neměnila. Že jsem ponechala autonomii kateder, které si dělají některé změny podle svého. A že nebráním některým tendencím. Jediné, o co se snažím,a proč jsem i na Hronově, je nějakým způsobem znovu k DAMU připoutat pozornost mladých lidí, aby k nám přicházeli uchazeči, kteří chtějí bytostně dělat divadlo. Ne ti, kteří se chtějí stát celebritami, jejichž milostné aférky jsou popisovány v jistých médiích. Je pro mě důležité, aby těch sedm kateder o sobě vědělo, vzájemně spolu komunikovaly, podporovaly se a inspirovaly. Byla bych ráda, abychom dávali o škole zprávu nejen navenek, ale dokázali ji taky propojovat zevnitř. A mým cílem je mj. nebránit nejen nápadům pedagogů, ale ani iniciativě studentů, když něco zajímavého vzniká. Nesešněrovávat je do nějakých přesně daných pravidel.