Scéna.cz 

Spectaculo Interesse začalo česko-polskou divadelní smrští

Desáté biennale mezinárodního loutkového festivalu v Ostravě zahájila domácí scéna Zlatovláskou v režii Václava Klemense. Z pohádky dýchala poezie, obrazotvornost, překvapovaly efekty scénografie Kláry Fonové. Hudba Darka Krále dovolila zapomenout na celovečerní filmovou verzi. Scénář dle Josefa Kajnara dal vyniknout Jiřímu Krupicovi v roli kuchaře Jiříka. Tempo udržela týmová práce kolegů s vysokým hereckým nasazením a technickou náročností.

Následující drsné příběhy Svatých ze sídliště kontrastovaly se Zlatovláskou snad ve všem, kromě uchopení a pojmenování lidských chyb. Mladá herečka s plavými vlasy Agata Kucińska se ve svém autorském projektu dívá do svědomí nás dnešních dospělých, v nichž křičí malé dítě, že takhle to všechno být nemělo, jako bychom ani nevěděli, co se s námi děje... Inscenace Svatí ze sídliště vychází z prózy Lidie Amejko, současné wroclawské autorky střední generace žijící střídavě v Polsku a Německu. Tematicky bychom její tvorbu mohli řadit k regionálně orientované cool dramatice, kterou ovšem Agata za pomocí různých typů loutek povznáší do humorné a ironické roviny. K vrcholům incenace patří její striptýzová scéna, kdy se napůl odhalí jako loutka a napůl jako žena. Akcentuje se otázka Boha a realizace křesťanského učení v praxi lidských životů. Jednotlivé etudy dohrává a předěluje hudba a zvuková složka hudebníka a herce Sambora Dudzińského, který hypnotickým hlasem navodí atmosféru už před začátkem, kdy prosí o vypnutí mobilních telefonů. Jedná se o druhou spolupráci těchto uměleckých osobností, které se přirozeně a citlivě doplňují. Sambor použije několik hudebních nástrojů a i když ho nevidíme, hudba nám dopoví co zůstalo skryto ve tmě. Inscenace zobrazuje banální životy na sídlišti v polské aglomeraci, příběhy postav, které nám jsou povědomé, neboť sedí před televizními přijímači, odkud se chrlí nekonečné seriály, s nimiž se prolíná všední realita. Nad tím vším zmatkem Bůh, stvořitel, který nám má co vysvětlovat, jsou tu na paškálu křesťanská dogmata, aby se sama bránila... Agata výstižně a zkratkovitě uchopuje postavy, aby v zápětí celou iluzi zrušila a začala znovu s dalším, ještě absurdnějším příběhem. Část dialogu odehraje s klasickými marionetkami, jinak si vystačí s pohybem, maskami a několika málo rekvizitami. Festivalové publikum náročný opus vnímalo soustředěně i proto že hrálo v polském jazyce bez překladu. Divadlo jednoho herce nás díky loutkám a hudbě nezatěžovalo monology, ale komentovanými gagy a pantomimou představilo panoptikum typické pro polské panbíčkáře a fanatiky.
Načasování situací, rytmus představení intimního, emotivního, originálního, nepodbízivého dokonale zaplnil prostor alternativní scény Divadla loutek. Obraz dnešní společnosti je tristní, začíná se od spoda, ale nešetří ani politiky, média a klér. Dojímají nás i baví hrdinové těchto miniatur, hrdinové z nichž se stanou místní legendy, protože bez legend by obyvatelé sídliště neměli žádný vzor. Poustevník Egon už dlouho nespáchal žádný hřích, protože je na to přiliš starý, proto činí pokání za televizní programy. Misionářka Apollonie pomáhá tím že pracuje v bordelu... Zaslouženě si Agata Kucińska odnesla cenu odborné poroty.