Scéna.cz 

Režisérka Eva Rysová: Ve smutku je hodně krásného

Autorský divadelní projekt Evy Rysové a Ondřeje Novotného – ŠEST MILIARD SLUNCÍ bude mít premiéru v Roxy NoD 21. a 25. listopadu 2013. S režisérkou Evou Rysovou jsme se sešli po zkoušce inscenace. Prozradila, že nejvíce divadelních zkušeností získala v Polsku. Ráda tvoří svobodně – „nechci být omezována v tom, co vlastně chci na divadle vytvořit“. Spolupracuje s nezávislým brněnským divadlem D’EPOG.
Inscenace Šest miliard Sluncí je inspirována Alzheimerovou chorobou. Zajímalo nás, zda v inscenaci čerpala z osobní zkušenosti. Jak vnímá svět takto nemocných lidí? Jak jsou tito lidé přijímáni svým okolím? Pojďme nejdříve k názvu inscenace…
„Šest miliard Sluncí – tak byla donedávna definována největší černá díra ve vesmíru,“ přiblížila Eva Rysová a dodala: „Jelikož se zabýváme tématem ztráty paměti, jde o černé díry v našich vzpomínkových vesmírech.“

K inscenaci jste natočili velice zajímavý klip – starší paní se připravuje v srpnu na oslavu Vánoc. Uvidí to diváci v inscenaci?
Náš trailer souvisí s inscenací především vyzněním, kdy se v absurdní situaci mísí smutek s komikou. V klipu vystupuje paní Olga Schmidtová, která bude hrát i na jevišti (alternuje s Evou Vojtovou), vedle nich pak účinkuje pětice mladých herců (Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Václav Marhold a Ondřej Novotný). Na trailer k představení se můžete podívat zde.

Nakolik je téma, Alzheimerova choroba, vaše osobní?
V žádném případě neřeším své problémy, ale problematika této nemoci mě hodně oslovila. Před čtyřmi lety jsem pracovala s hercem, který byl takto nemocný. Svým způsobem mne to fascinovalo. Stávalo se, že uprostřed zkoušky, ze které jsem měla skvělý dojem, se náhle zvedl a chtěl odejít domů, jelikož měl pocit, že tam vůbec nemá být. Na jevišti byl potom jedinečný, vlastně předčil všechny ostatní, jelikož se nikdy „neopakoval“, vždy tam byl jakoby poprvé.

Projevy Alzheimerovy choroby nejsou příjemné. Chcete být autentičtí?
To, co mne začalo na této chorobě tolik zajímat, byla blízkost s tím, co pro mne představují hlavní prvky divadelnosti. Prvním z nich je bytostné „tady a teď“, říkám tomu princip čiré přítomnosti. Ztrácíte-li paměť, můžete se dokola se zájmem ptát na tutéž věc, každé opakování je pro vás nové, odehrává se teď a tady. O to stejné marně v divadle usilujeme s každou reprízou, aby opakované situaci vypadaly a byly stejně živé, jakoby teprve v přítomném okamžiku vznikaly před divákem. Dalším je rozpoznání lži či falešnosti i ve chvíli, kdy už nerozumíte obsahu slov, ale stále ještě jste schopni dešifrovat emocionální náboj. I s tímto pracujeme v divadle, během zkoušení se přece snažíme především o to, aby slova, která herci říkají zněla pravdivě. A za třetí je to spojitost ve vytváření jiných světů. Člověk trpící Alzheimerem se v jistou chvíli ocitá ve vlastní realitě a chceme-li mu být na blízku a porozumět mu, musíme se pokusit do jeho světa vstoupit a spoluvytvářet ho – to je jediný způsob jak jemu i sobě přinést úlevu a možnost pochopení. A totéž vlastně požadujeme po divácích, bez divácké aktivní ochoty přijmout a vstoupit do reality vytvářeného světa na scéně nemůže divadlo fungovat.
A mluvíme-li o fikci, o uměleckém vyjádření, máme tu výhodu, že si můžeme dovolit jít trochu dál, za hranice exaktní vědy a lékařů. Můžeme se ptát, zda se jedná skutečně o nemoc? Nebo je to jen nástroj přírody? Není toto postupné vyhasínání, odpojování, jen uzavření kruhu? Není to způsob, jakým se připravujeme na smrt? Vždyť odchod člověka postiženého demencí je zrcadlově převráceným vývojem narozeného dítěte a jeho osvojování si světa!
Nemocný se postupně ve vzpomínkách vrací. Dostává se do svého dětství, které se mu stále silněji a silněji vybavuje. Až na posledním místě se mu z paměti vytrácí vzpomínka na rodiče a svůj rodný dům. Snad je to nějaký vyšší záměr. Ovšem takto otevřeně to říkat pacientům a jejich blízkým je velmi obtížné. My si ale můžeme s touto myšlenkou pohrávat.

Přiblížíte také pocity z pacientova okolí, blízkou rodinu, pečovatele nebo zdravotnický personál?
Snažíme se vžít do nemocného a prožít to, jak vnímá svět, ve kterém se přestává orientovat. Chceme, aby si diváci dokázali představit, jaké to vlastně je, jaké to může být, když se z člověka začne ukrajovat. Co prožívá a co jeho já? Zkoušíme si to v naší inscenaci ohmatat. Jedině tak si lze přiblížit „nepředstavitelné“. To, že někomu přestává fungovat mozek, je totiž velice bizarní.

Prošla jste si odbornou průpravou?
Na inscenaci pracujeme dlouho. Studovali jsme odborné materiály, setkávali se s odborníky i s pacienty, vyptávali se známých, kteří měli nějakou vlastní zkušenost s nemocným. Sledovali jsme i různá umělecká zpracování této problematiky. Postupně jsme zjišťovali, že je kolem nás mnohem více lidí, kteří se ve svém rodinném životě s chorobou setkali, než jsme tušili. Dokonce jsme odhalili i tajemství ve vlastních rodinách. Prací v divadle se nám postupně otevřela brána do míst, kde jsme nikdy předtím nebyli. Domnívám se, že prostřednictvím inscenace může dojít k diskuzi, která by mohla pomoci toto téma dále otevírat. Je totiž zjevné, že se společnost stále ještě o některých tématech ostýchá hovořit.

Můžete prozradit něco o scénografii? Pohybujete se převážně v nemocničním nebo domácím prostředí?
Jsme v pokoji starší dámy, doma. Když se ztratíte ve svém vlastním bytě, to je to nejsmutnější, tam vám GPS nepomůže. Sázíme na určitou tragikomičnost celé látky. Zmínil jste klip k inscenaci. Na první pohled je komické slavit Vánoce v srpnu, dávat si vánoční ozdobu místo náušnice… Postupně ale odhalíme tragédii celé nemoci. Přesto v okolí nemocného vzniká absurdní, někdy komický svět. Svým způsobem víc trpí blízcí nemocného. Moc bych si přála, aby divákům naše inscenace pomohla některé aspekty vidět nově, aby dokázali přistoupit na tu jinou realitu, v níž žije nemocný.

Setkáme se v inscenaci Šest miliard Sluncí také s vírou?
Je pravda, že modlitby v paměti nemocného zůstávají dlouho. Zřejmě díky repetitivnosti, ale také svému rytmu a jisté melodičnosti. Hudba je totiž tím, co může najednou paměť velmi oživit. Podobně jako hudba a písně i modlitba je něco, co v člověku dlouho přetrvává.
A stejně tak zůstává i vnímání blízkosti rodiny a lásky. V tom smutku je toho hodně krásného.

Eva Rysová (1984) – divadelní režisérka, absolventka brněnské JAMU. Rok studovala také na Divadelní akademii v Krakově. Ještě během studií získala její inscenace NOC VRAHŮ hlavní cenu na Festivalu divadelních škol v Casablance (FITUC 2008, Maroko). Jako asistentka spolupracovala mimo jiné s Janem Antonínem Pitínským, Vladimírem Morávkem, Petrem Zelenkou, Zojou Mikotovou nebo Krzysztofem Globiszem. Svou profesní dráhu zahájila v jedné z nejváženějších polských scén Narodowy Stary Teatr v Krakově inscenací DWANAŚCIE STACJI (2010). V Polsku dosud realizovala čtyři divadelní projekty a převážně zde spolupracuje s dramatikem a dramaturgem Mateuszem Pakułou. Jejich společná inscenace NA KOŃCU ŁAŃCUCHA (2012) byla pozvána na prestižní Mezinárodní shakespearovský festival v Gdańsku (2013). V Čechách dosud tvořila výhradně pro divadlo D'EPOG (režírovala inscenace MIZENÍ, DISPLAY PASTRANA a CESTY/POUTĚ), jehož je zakladatelkou. Příležitostně překládá divadelní hry z polštiny.
Inscenace Šest miliard sluncí bude mít v prosinci svou brněnskou premiéru. Reprízy jsou plánovány také do jiných měst – Jihlavy, Olomouce, Plzně a dalších.
Autorský divadelní projekt Rysové, Novotného a kol. o vyhasínání našich osobních vesmírů je inspirován Alzheimerovou chorobou. Budete se smát a pak plakat, plakat a smát se, smát se a plakat až do stavu, kdy nebudete vědět, máte-li se smát či plakat.
Inscenace vznikla v koprodukci Experimentálního prostoru NoD a divadla D’EPOG za finanční podpory Hlavního města Prahy, Statutárního města Brna a Mezinárodního visegrádského fondu.
Režie Eva Rysová; scénář a dramaturgie Ondřej Novotný; hudba Paweł Passini, Daniel Moński; scénografie Anna Solilová a produkce Eva Dryjová. Hrají Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Václav Marhold, Ondřej Novotný, Olga Schmidtová / Eva Vojtová.