Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Matouš Ruml mezi Boleslaví a Prahou

autor: archiv divadla

Herec Matouš Ruml i o prázdninách žil divadlem. Nejen, že na Letních shakespearovských slavnostech alternoval s Vojtou Dykem roli Lucentia ve ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, ale také si střihnul premiéru v Celetné, kde se s Veronikou Kubařovou a režisérem Jakubem Špalkem znovu vrátil k ROMEOVI A JULII.

Podruhé hrajete Romea. Jaké je to vstoupit podruhé do stejné řeky. Jsou v koncepci nějaké výraznější změny?
To se někdy u divadla stává, že herec vstoupí dvakrát do stejné řeky. Ale je to třeba po pěti nebo deseti letech. U nás to ale bylo rychlé. 30.června jsme měli veřejnou generálku v Celetné, 2. a 3.července jsme měli na hradě Kost derniéru boleslavské inscenace a 1.srpna následovala premiéra v Kašparu. Nicméně, vejití dvakrát do stejné řeky, po dvou třech letech se stejnou Julií a stejným režisérem, se stejnou úpravou, je strašně zvláštní situace. Přiznám se, že jsem se toho dost bál a dlouho mi trvalo, než jsem se od toho pocitu dokázal oprostit, začal se zbavovat těch starých návyků a snažil se nově vnímat stejný text. Stejná inscenace to ale není, protože všichni ostatní herci jsou noví, takže vnímání je jiné. Největší rozdíl je asi v úvodní scéně plesu, který je tady více zdůrazněn, má obrovské tempo, a od toho se dobře startuje. Hrajeme bez pauzy, což bylo mým snem v Boleslavi, protože tam po souboji a zabití Tybalta následovala pauza, a po ní bylo těžší nakopnout tu druhou půlku, znovu nastartovat energii. Jiný je taky prostor v Celetné - využíváme lávky a vlastně celý sál. A navíc máme živou hudbu. Oproti Boleslavi je příběh syrovější a „větší“, i když prostor je komornější. Romeo a Julie je jedna z nejnevděčnějších her, protože je to nejznámější Shakespearova hra a každý ví, o čem je. Je pravděpodobné, že každý z diváků už nějakou verzi viděl, takže se nevyhne srovnávání. Mně se hodně líbí ta úprava pro osm postav, kde je hned jasné, jaký má kdo problém, a víc se zviditelní ta rodová nenávist. Až tady si člověk uvědomí, jak rychle se to odehrává, všechno se stane během tří dnů.

Jaký je pro vás Romeo? Mně přijde jako takový romantický puberťák.
Myslím, že ze začátku je to normální kluk, který chodí za holkama a vyhýbá se soubojům, baví ho být romantický. Ale když potká Julii, najednou je pro něj všechno jinak. Je mu jasné, že tuhle si vezme, že s ní chce mít děti, a že je schopný pro ni obětovat život. Má splněný cíl, protože našel tu pravou. A pak, když mu Tybalt zabije kamaráda, mstí se jako muž. Myslím, že se tady ukazuje, že mu láska pomohla dospět a doslova před očima vyroste. Pro mě je vrcholem ten konečný monolog nad mrtvou Julií, kdy najde odvahu zabít se, a je šťastný z toho, že se setkají v nebi. Už to není romantik, ale kluk, s kterým láska udělala velké věci.

To přímo navozuje otázku o velké lásce, která potkala vás.
Je pravda, že u nás to tak bylo - když jsme se poznali, věděli jsme, že spolu chceme být. A možná proto vnímám Romea takhle. Pro mě to rozhodně bylo tak, že ta láska byla úplně jasná, a měl jsem pocit, že mám v tomto směru splněno, že už nemusím hledat dál.

Vaše žena by s vámi měla Julii v budoucnosti hrát, že?
Terezka v září čeká miminko, ale ještě v červnu zkoušela. Počítá se s tím, že by mohla hrát od listopadu.

Kromě Romea jste si v létě zahrál také na Shakespearovských slavnostech – Lucentia ve Zkrocení zlé ženy. Máte nějakou zkušenost s hraním na open-air scénách?
Hráli jsme Romea a Julii na hradě Kost. A mám z toho neuvěřitelný zážitek - na konci začal foukat vítr, my měli rozsvícené louče, a když jsme byli v hrobce, tak zhasly. Vítr rozfoukal popel a ten začal sněžit na jeviště, když Romeo a Julie umírali. A při balkonovce tam přelítávaly vlaštovky. Někdy je to fakt magie. Příští rok bychom měli možná hrát Romea a Julii s Kašparem na Kašperku. Zažil jsem taky hraní Hamleta ve Vlksicích. Když začalo poprchávat, souboje klouzaly, ale když se hraje před tou tvrzí a je lehce sychravé počasí, tak to má úžasnou atmosféru. Pak jsme ještě s kočovným souborem Antares, který vede choreograf Vlasta Červ, dělal Enšpígla, což byla taková pouliční commedia dell´arte, což bylo taky výbroný. Takže se pořád se přesvědčuju o tom, že venkovní hraní má neuvěřitelnou atmosféru a magii.

Vy jste až dosud byl kmenovým hercem Městského divadla v Mladé Boleslavi, ale v předchozí sezóně jste se začal pravidelně objevovat v Kašparu. Jakub Špalek otevřeně říká, že vás chce „draftovat.“ Můžete prozradit, jak to je?
Myslím, že to mám s oběma divadly domluvené, mám dohodu jak s Jakubem Špalkem, tak s Pavlem Khekem, takže i v příští sezóně budu hrát v obou divadlech. Mám strašně rád obojí. Vážím si Boleslavi, kde jsem dostal spoustu pěkných rolí. Vím, že tam mám privilegia, která se ale snažím nezneužívat. Protože bydlíme v Praze, byl jsem v minulé sezóně rozhodnutý, že Boleslav opustím, abych měl čas na rodinu a na sebe samotného. Ale Pavel Khek mě po příchodu do pozice uměleckého šéfa přemluvil, abych tam zůstal. Nechali mi celý úvazek, protože hodně hraju, a na jaře budu dělat jednu novou věc. Takže je to taková zvláštní symbiosa mezi oběma divadly, v Boleslavi jsem v angažmá, a v Celetné teď vlastně hraju víc. Vím, že to tak asi nepůjde dělat dlouho. Je to časově dost náročné, ale zatím to zvládám.

V čem konkrétně vás tedy mohou diváci vidět na obou scénách?
V Boleslavi jsou to Nebezpečné vztahy, Ostře sledované vlaky, Dědeček automobil a Scapinova šibalství. V Celetné jsem v inscenacích Rosenkranz a Guildenstern, Detektor lži, Smíšené dvouhry, Mikulášovy patálie a Romeo a Julie.

Myslím, že oba soubory do jisté míry spojuje to, že se nejedná o žádné experimentální záležitosti, jde v pravém slova smyslu o „poctivou činohru.“ Jaký rozdíl vidíte vy?
V Celetné je všechno komornější, hry zdánlivě jednodušší, a ta jednoduchost má zvláštní reálnost, která je opravdová a baví mě. Je to úplně jiný typ hraní, taková úžasná bonboniéra. Člověka se to strašně dotýká, nezastírá to emotivní herecké jednání. Užívám si to, že můžu hrát v Boleslavi s velkými gesty a velké věci, a v Celetné si zkusím komornější věci. Myslím, že je pro herce důležité a dobré střídat obě polohy. Tím se vyvaruje jednotvárnosti, která ho omezuje. Ale nejde to dělat pořád.

Před nedávnem jsem viděla vašeho Scapina, kde hodně improvizujete. Baví vás improvizace?
Baví mě moc. Dokonce jsme s Verčou (Kubařovou) chtěli v Boleslavi založit takovou tradici improvizačních večerů, což se nakonec nepodařilo. Měli jsme asi tři večery, pojmenovali jsme to Last minute – šlo o dvouhodinovou totální improvizace, kdy jsme vůbec netušili, co budeme na jevišti dělat. Myslím, že je to krásná laťka, hrát si s tím, co přichází na jeviště. Kdybych si tohle nezkusil, byl bych asi ve Scapinovi více nejistý. Takhle si to ve Scapinovi užívám královsky. I když zkoušky byly improvizované, diváci k tomu vždycky přidají ještě něco navíc, ty reakce hodně inspirují. Teď jsme zrovna měli představení Zkrocení zlé ženy v Brně. Začal ohňostroj a deset minut nebylo slyšet vlastního slova. Takže jsme to vyřešili improvizací, kterou začal kolega David Novotný. Rozjeli jsme to, bavili jsme se my i diváci. Takových situací si užívám nejvíc.

Jak už bylo řečeno, v Boleslavi jste si zahrál spoustu různorodých rolí. I když – i díky vaší popularitě z Comebacku – jste asi nejvíc spojován s komediálním žánrem. Na kterou roli vy sám vzpomínáte nejraději?
Mě naštěstí opravdu potkávají jak komediální role, ale i ty lyrické nebo úplně vážné. Nebojím se škatulky, nepočítám s tím, že budu hrát jen komedie. Hrozně si vážím role Alana Stranga ve hře Equus. Alana jsem měl moc rád, byla to moje první velké role v Boleslavi. Byl to úžasný svět, do kterého jsem se ponořil. Ta psychologie kluka, který je deviant, není psychicky v pořádku, mě bavilo a moc rád na ni vzpomínám. Ale jinak musím říct, že vlastně nemám roli, kterou bych neměl rád. Nevím, jestli je to tím, že se naučím mít rád každou svou roli, protože to beru jako novou výzvu. Takovou výzvou byl třeba Dědeček automobil. Myslím, že umím zpívat, ale mám problém s rytmem, a tak jsem na škole chytl obrovský blok. V Dědečkovi je asi sedm sólovek, a k tomu je zároveň pohyb a tanec. Já se rád hýbu, tancuju i zpívám, ale v celku je to dost záhul, aby to působilo energicky. Na premiéře to ještě nebylo úplně čisté, ale postupně jsem se před diváky otrkal a teď si to užívám. Muzikály mě hrozně baví, je to podle mého vrchol hereckého umění, protože to spojuje hraní, zpěv a pohyb. Proto jsme byl rád, že jsme si mohl zahrát v klasickém muzikálu West Side Story v Severočeském divadle opery a baletu. A na muzikály se i rád dívám.

Do výčtu divadel, ve kterých jste hrál, nám ještě chybí Švandovo divadlo – kde jste, jestli se nemýlím, začínal už jako malý v Dětském studiu.
Je to tak. Po konzervatoři jsem dostal nabídku do Mladé Boleslavi a vzápětí do Švanďáku, ale rozhodl jsem se pro Boleslav, s tím, že tam zůstanu sezónu a pak se uvidí. Nakonec jsem v Boleslavi zůstal déle, ale nabídka do Švandova divadla přišla znova. Když jsem tam hostoval v Mnoho povyku pro nic, a pak v Dorotce, bylo to pro mě, jako bych se vracel domů. Ale byla tam zvláštní atmosféra, zkrátka jsem tam nezapadl. Tehdy mě mrzelo, že se ten kruh neuzavřel. Ale pak přišel Kašpar, a ten mi přirostl k srdci.

Vy jste absolvoval konzervatoř rolí Filipa Sermoye v inscenaci Hodina mezi psem a vlkem. Společně se Štěpánem Benonim, který hrál Villona, jste z ročníku asi nejúspěšnější.
Víte, že jsme společně se Štěpánem měli být na Kladně? Byl jsem týden před podpisem smlouvy, ale tehdejší umělecký šéf Štěpán Chaloupka byl odvolán, takže jsem tam nakonec nešel. Ale máme se Štěpánem sen, že si spolu zahrajeme – vtipkujeme o tom, že můžeme hrát spolu, protože jsme oba malí a nikdo nás nebude na jevišti převyšovat.

Když jsme u toho – necítil jste někdy problém v tom, že jste malý?
Já zas tak malý nejsem, mám 172 cm, kdežto mnohé hollywoodské hvězdy jako Tom Cruise nebo Dustin Hoffman jsou mnohem menší. Ale asi nějaký ten komplex ve mně je, protože ty narážky se občas objevují. Protože, když máte uměleckou partnerku vyšší, tak to asi vypadá divně. Musím říct, že jsem si na to zvykl, že mi nevadí, když mi řeknou, že jsme malý. Ale když mi řeknou, že jsme roztomilej, tak to mě štve. A to mi na škole říkali dost často.

Kde kromě divadla vás ještě diváci uvidí?
Natočil jsem rodinný seriál Mazalové, kterému režisér říká pohádkový sitcom. Je to o soužití strašidel a rodiny Mazalů, která koupí hrad a jsou tam vtipné situace, kde se setkávají strašidla a lidi. Já hraju jedno ze strašidel - italského alchymistu Baloneho. S režisérem Bořivojem Hořínkem byla příjemná práce, je to strašidelný, vtipný, je tam spousta triků triky, kdy třeba procházíme zdmi, takže jsem si to moc užíval. Dodělali jsme to v květnu, a mělo by běžet na podzim. V září bych měl točit film s Karlem Janákem. A taky jsem začal dabovat. Práce je pořád dost, říkám si, že už toho tolik dělat nechci, ale vždycky přijde něco zajímavého, co si chci vyzkoušet. Tak uvidíme, jak to všechno s rodinou zvládneme.

10.9.2012 23:09:54 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel