Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Barbora Poláková: Baví mě divadlo, které má jasný smysl

autor: archiv divadla

Herečka Barbora Poláková je novou členkou Divadla Na Vinohradech, kde má právě po premiéře MOCNÉ AFRODÍTY. Další rolí, která ji zde čeká, bude Mozartova manželka Konstance v slavné Shafferově hře AMADEUS. Zároveň ale hraje i v dalších menších divadlech, a diváci ji znají i z televizní obrazovky...

Na začátek banální otázka – jak jste se dostala k zájmu o divadlo. Hrál někdo z vaší rodiny, nebo jste první? Vzpomenete si, v jaké roli jste poprvé stála na jevišti?
Ve školce všechny děti věděly, čím budou, až vyrostou. Kadeřnice, učitelka, princezna, popelář, kosmonaut. A já si pořád nemohla vybrat, protože jsem chtěla být všechno. Na všem jsem viděla nějaké výhody a hlavně zábavu. A pak mě někdy ve druhé třídě napadlo, že to tak mají možná herečky. Že si můžou spoustu věcí vyzkoušet. Když je to nebaví, tak zas bude něco dalšího a nic z toho nemusí dělat tak dlouho, aby je to začalo nudit. Nikdo z rodiny divadlo nehrál, tudíž jsem si to představovala celkem zkresleně. Moje první role byl čert v baletním úryvku z Čerta a Káči v kolínském divadle.

Nedávno jste natáčela roli mladé učitelky v seriálu TV Prima Základka. Vzpomněla jste si při té příležitosti na svá školní léta? Byli tam učitelé, kteří vás nějak ovlivnili?
Ano, vzpomněla jsem si na koncentrovanou vnitřní pohodu, kterou jsem si jako dítě vůbec neuvědomovala, že v sobě mám. To, že jsem měla na starost jen školu, přestávky, úkoly a kluky. Tu čistotu v hlavě, ryzost. Po tom se mi při natáčení v těch chodbách plných křiku zastesklo. Dospělost je někdy hrozně smutná a nudná. Ovlivnila mě spousta učitelů, stejně jako mě ovlivnila spousta přátel a známých i neznámých. Nechávám se ovlivňovat tím, co vnímám jako přínos. Ostatní se snažím odrážet.

Jako okatá blondýna jste přímo předurčena pro role naivek. Přitom si pamatuju, že na DAMU jste hrála spíše starší postavy (ať už babičku v Její pastorkyni nebo titulní roli v Paní ministrové). Jak si to vysvětluje?
Nijak si to nevysvětluju. Asi nemám potřebu si to vysvětlovat. Jsem za to ráda. Obě ty postavy pro mě byly těžký. A díky tomu jsem se hodně naučila a získala pevnost pro další zkoušení jinde.

Už od dob studií hrajete jak na velkých scénách, tak i v malých, někdy téměř miniaturních divadlech. Hraje pro vás velikost prostoru jeviště důležitou roli? Vyžaduje jiný přístup k herecké práci?
Ano, určitě. Samozřejmě je to logicky hlas. Na Vinohradech do toho musím šlápnout mnohem víc než v Rubínu nebo ve Viole. Ale to mluvím o hlasitosti, výslovnost a vykousávání písmen je vlastně všude stejné. Vždycky mi musí být rozumět. Mám s tím občas problém při zkouškách, protože se zavírám do nějakých svých vnitřních světů, ale je to fakt základ, takže se k tomu v generálkách vždycky prokoušu. Pak je rozdíl v tom, jak daleko jsou diváci. Jejich vzdálenost pro mě hraje velkou roli, protože na velkých scénách je mnohem těžší je vnímat. Třeba v Rubínu dokážu mnohem snadněji číst v tom, jestli se baví nebo nebaví a podle toho s nimi proplouvat večerem.

Co je pro vás kritériem, vybíráte-li si práci? Tedy, je pro vás důležitější, CO nebo S KÝM?
Důležitější je vždycky „s kým“. „Co“ je pro mě důležité snad jen u televizní tvorby.

Jste zatím obsazována především do komediálních rolí. Přitom mám pocit, že jste osobně spíše plachá. Baví vás být na jevišti někým zcela jiným než jste sama, nebo vám vyhovují spíše role, kde můžete být tzv. sama sebou? Jaký typ role, kterou jste dosud nehrála, vás láká?
Jsem kouskem každou z těch rolí. Nemyslím, že jsem plachá, ani že jsem extrovert. Jak kdy. Mám vlny. A asi to takhle sama vůbec neměřím. Baví mě divadlo, které má jasný smysl. A ten pro mě má, když vím „proč“. A „komu“. Klidně to může být jen „jen tak“ a „kámošům“ nebo „pro nás“, ale musí to být řečeno. Nemám ráda, když si hraje na vyšší smysly a hloubku, kterou nemá. Nemůžu tedy ani říct, jaký typ role mě láká, protože žádný takový není.

Nemůžeme se vyhnout postavě, která vás proslavila – variace na političku Kristýnu Kočí. To představení se stalo přímo kultovní záležitostí Poté jste si zahrála ve skeči např. Irenu Obermannovou. Jaké je to hrát skutečnou postavu?
Jiné. Já hrála třeba i Pavlínu Wolfovou, když Pavlína Wolfová seděla v hledišti. Pak za mnou přišla a smála se. Irena Obermannová přítomná nebyla a asi by se moc nenasmála a Kristýna Kočí dorazila, a nejen že jí spadnul úsměv hned v úvodu, ale chtěla nás i žalovat. K té Kristýně jsem přišla úplně náhodou. Byla to iniciativa Ondry Pavelky a Tomáše Svobody, Miki Jelínek dělal hudbu a já se tam prostě nachomejtla a dělala jsem, jak jsem nejlíp uměla. Neboť o to se snažím neustále. Není mi vlastní poukazovat na chyby druhých. A parodovat je a dělat si z nich legraci. Je mi to vlastně nepříjemné a nedělám to. Každý máme svoje smetí před vlastním prahem, tak je na nás, jak dlouho nám trvá, než si ho všimneme a zameteme. V případě Kočí, veřejné osoby, jejíž práce měla dopad na nás, občany, se smetí trošku rozletělo do ulice, aniž by to sama chtěla. Na rozdíl od paní Obermannové, která nám ho ukázala dobrovolně, aniž bychom chtěli my.

V nejnovější inscenaci Divadla Na Vinohradech Mocá Afrodíta hrajete Lindu. Myslím, že právě vás si budou diváci asi nejvíc pamatovat. Jak se vám tahle – trochu šokující – postava hraje? Jaká podle vás je?
Teď už se mi hraje dobře. Ale při zkouškách jsem se styděla. Hrát pornoherečku může sklouznout do hrozné podbízivosti a lacinosti. Strašně jsem se tomu chtěla vyhnout. I hloupé holce to někdy může zapálit a i pornoherečka mohla chtít být původně kadeřnice. Myslím, že každý máme nějaké důvody pro to, jak si počínáme, jak žijeme. A stejně tak se dívám na postavy, které představuji. Linda je pro mě hlavně hodná a bezelstná.

Jaký vztah máte k humoru Woodyho Allena. Je vám blízký, nebo vám osobně nic neříká?
Haha! Myslím, že neznám nikoho, komu by nic neříkal. Respektive nikoho z mého okolí. Pro mě je to humor blízko Pythonům. Přenesený do všednosti. Bystrý, čerstvý, plný obyčejných pravd. Rozumím mu a směju se.

Už od dob studia dělíte svůj čas mezi velké scény a malá divadla. Můžete říci, kde všude vás diváci momentálně mohou vidět?
Vinohrady, Rubín, Švanďák, Divadlo Aqualung, Rokoko, Abc a Viola.

Máte vztah k hudbě – dočetla jsem se, že hrajete na několik nástrojů, i na jeden pro mě zcela neznámý (hang). Jak jste se k němu dostala, co to je a jak se na něj hraje?
V Krumlově na to hrál jeden Amík na zahrádce u Dvou Marií. Má to překrásný zvuk. Můžete si to vygooglovat. Hraje se na něj bříškama prstů a dlaní. Ale já na něj nehraju, jen jsem to jednou zkoušela a ráda bych si ho pořídila a začala se učit, až se naučím na harfu. A to bude chvilku trvat.

Pokračujete v pořadu Barování? Nechystáte vlastní koncert?
Ano, chodím tam moc ráda. Bohužel mi to ale nevychází každý měsíc, jak bych si přála. Vlastní koncert budu chystat, až budu mít vlastní album.

Jednou z vašich vášní je cestování, kde se vám líbilo nejvíc? A kam se chystáte?
No, neřekla bych, že to je vášeň, prostě mě to baví. Brazílie byla třeba krásná. Okolí Amazonky, vodopády Iguazu nebo Rio de Janeiro. Ale Evropa mi je stejně nějak nejbližší. Tatry, fjordy, Oslo, Provence, Lago di Garda, Biaritz, Porto, Benátky, Londýn, Amsterodam, Alpy. Máme tu krásná místa. Chystám se za pár dní do Barcelony. V létě někam k moři do chatrče, ještě nevíme kam.

Jak a kde si nejlépe odpočinete?
Odpočívám jen tehdy, když se mi podaří zaměstnat mozek něčím manuálním. Teď jsem začala například štrikovat šálu.

20.2.2012 22:02:29 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama