zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Tanec smrti v Divadle Na Vinohradech

Tanec smrti v Divadle Na Vinohradech

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Rozhodnutí uvést ve zkušebně vinohradského divadla komorní Strindbergovu temnou hru o věčném souboji mužského a ženského principu – TANEC SMRTI – mě z počátku udivilo. Dramaturgie divadel většinou dávají přednost modernější verzi, totiž Dürrenmattově Play Strindberg, která smazává konkrétní dobové souvislosti a dává příběhu nadčasový rozměr. Původní Strindbergovo dílo je dvojdílné, a nemilosrdně spěje ke katastrofě a absolutnímu rozkladu. Inscenátoři - tedy dramaturg MartinVelíšek a režisér Michal Pavlík - zůstali u prvního dílu, upravili jej tak, že působí ve své absurdnosti moderněji než Dürrenmattova existenciální hra. Epizodní role byly eliminovány, takže na scéně se objevuje jen trio postav – manželský pár, který slaví stříbrnou svatbu a příchozí, který je s oběma svázán vztahy z minulosti a stává se jakýmsi katalyzátorem příběhu.

Režisér Michal Pavlík si v inscenaci pohrává s různými žánry - setkáme se tu s téměř hororovou temnou groteskou, ale i lehkým konverzačním ping-pongem, černým humorem i dusivě psychologickou sondou. Na vzájemné manželské vztahy je pohlíženo s nadhledem a mnohé krutosti dlouholetého soužití jsou prezentovány jako svérázné hrátky manželů, kteří si tak zpestřují jednotvárnou šeď každodennosti. Žena zde není obětí, ale rovnocenným soupeřem v mnohaletém boji, v němž střídavě vítězí jedna či druhá strana.
Celý děj (hraje se bez přestávky) se odehrává ve značně zaprášené domácnosti s nevábným divanem, ošoupanými křesly a klavírem v pozadí. Dva skleníky po stranách ovšem doslova svítí. Označují totiž teritorium každého z protagonistů – právě v nich ukrývají vzpomínky, a trofeje. Zatímco kapitán tu má knihy, vyznamenání a také whisky, jeho žena vavřínové věnce, milostné dopisy, ale i pletení a karty. Atmosféru místa dokresluje nejen zvuk moře a křik racků, ale také stálý průvan, který povlává závěsem v pozadí. Je to zkrátka svět sám pro sebe, svět stále stejných frází, rituálů a her. Vymýšlejí na sebe ty nejhorší podrazy, ale zároveň je mezi nimi tiché souznění, kterému nemůže nikdo zvenčí rozumět. Oni prostě nedokážou žít jinak nežli v neustálém boji, a přitom nejsou schopni si představit život bez sebe navzájem. A tak se v jejich životě střídá svorné pomlouvání celého světa, kapitánova lhavá rétorika a ironické poznámky jeho ženy, teatrálně přehnané scény Alice (vždyť je to bývalá herečka!) s bojarským tancem, jako symbolem někdejší mladosti. Když do tohoto prostředí vstoupí Kurt, stává se pro ně nejen hromosvodem, ale i vítaným divákem. Je to hodný, vstřícný člověk, který se snaží pomoci. Není ovšem schopen odhalit, že to, co se před ním odehrává, je vlastně rafinovaná hra. Útěk před skutečnými problémy – opuštěností, nudou, nemocí. Hranice mezi skutečností a předstíráním je ovšem nejasná nejen přihlížejícímu, ale i protagonistům.
Kapitán Ladislava Freje byl jistě v mládí šarmantní muž, zatímco v této chvíli už je jen ubohou karikaturou sebe sama. Jako chameleón se však dokáže v mžiku změnit z bezmocné trosky v škodolibého činorodého mužíka, kterému páchané zlo dodává energii. Jeho žena Alice v provedení Hany Maciuchové není o moc lepší. Hoví si v masce báby v černém, s nabílenou tváří a nemožnou čepicí na hlavě. Přitom se ale dokáže správně rozparádit, když v expresivně přehnaných gestech přehrává velká rodinná dramata. Jejich společný tanec smrti má působivou atmosféru přízračnosti. Zároveň ukazuje, jak právě tímto podivným způsobem bojují proti entropii, rozpadání vztahu i sebe samých. Kurt Jaromíra Meduny působí jako z jiného světa. Distingvovaný pán v malých kulatých brejličkách je hodný a vstřícný, ale zároveň cítíme, že nebyl vždy takový. Má své tajemství. Například ve vztahu k Alici naznačí, že kapitán mohl mít kdysi pádný důvod zbavit se ho.
Nadsázka, kterou je Strindbergův text v interpretaci aktualizován, v sobě nemá tak dusivou bezvýchodnost, jak bychom očekávali, blíží se spíše beckettovskému vidění světa, který nám svou absurdností nenápadně prorůstá do reality dneška.

14.3.2011 09:03:23 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 21 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Lípa Musica 2024

Články v rubrice - Recenze

Recyclus coitus: neotřelé a mladé vidění světa

Recyclus coitus (Maso krůtí)

Divadelní soubor Maso krůtí představil v prostoru NoD svůj nový projekt RECYCLUS COITUS. Název projektu nemohl ...celý článek


Tři mušketýři: A nikdy nezapři sám sebe

Tři mušketýři (Městské divadlo Zlín)

Městské divadlo Zlín uvádí od dubna 2024 nadčasový romantický příběh TŘI MUŠKETÝŘI. Tento titul se na českých ...celý článek


Hra, která se zvrtla: grál mezi komediemi

Milan Němec a Kristýna Daňhelová (Hra, která se zvrtla)

Městské divadlo Brno uvádí inscenaci trojice autorů Heryho Lewise, Jonathana Sayera a Heryho Shieldse HRA, KTE ...celý článek



Časopis 21 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 22. týden

Ikony Kamila Střihavky

Ikony Kamila Střihavky
Lucie Bílá hostem v hudebním cyklu věnovaném osobnostem české scény, které se nesmaz celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 21. týden

Starobylé stavby II: Angkor Wat

Egypt (1/6)
Po stopách Tutanchamona. Napínavý příběh anglického archeologa Howarda Cartera. Hraná rekonstru celý článek

další články...