Scéna.cz 

Veronika Riedlbauchová – česká dobrodružka se španělským temperamentem

Divadlo Disk uvádí od konce dubna česko-španělský pohybový divadelní projekt OČIŠTĚNÍ/DEPURADOS, který vznikl ve spolupráci škol Institut del Teatre v Barceloně a DAMU v Praze. I v tomto případě lze s nadsázkou říci: Za vším hledej ženu... Nejenže daný text pochází z tvorby Sarah Kane, ale iniciátorkou projektu je Veronika Riedlbauchová. Sama o sobě říká, že je „dobrodružka“. S textem Sarah Kane se setkala již před lety, ale tenkrát neměla ještě dost odvahy ho inscenovat. Čekání na realizaci vyplnila jak jinak než doslova dobrodružně. Vypravila se do Španělska. Karel Čapek by jí mohl závidět. Pokud by nabyl zkušenosti z této země jako Veronika, určitě by titul Španělské listy musel přejmenovat.
„Španělsko je opravdu fascinující země. Vždycky mě nesmírně přitahovala,“ říká Veronika Riedlbauchová a upřesňuje: „Už dřív jsem zjistila, že je mi k divadelnímu vyjádření blízký pohyb. Když jsem se dozvěděla o katedře pohybového herectví na Institut del Teatre v Barceloně, zažádala jsem, aby mě na Erasmus poslali právě tam, a to i přesto, že jsem v Praze studovala režii. Když si zkusíte na vlastním těle, co pohyb umí, získáte jako režisér nenahraditelnou výhodu. Byla jsem v Barceloně rok na Erasmu a pak zůstala další rok jako externí student. Španělsko jsem si přivlastnila, až se mi ta země zaryla pod nehty. Svým projevem a vším mi je strašně blízká.“
A vyprávění o námořnících, studenstkém bydlení, emocích, karnevalu prokládala Veronika divadlem, pohybovou kuchyní, režijními zkušenostmi, ale hlavně poznáním: „Vyjeďte na zkušenou, pokud můžete....“ Vezměme to ale popořádku.

Jak jste se dostala ke španělštině, na gymplu?
Vůbec ne. Tam jsem se učila anglicky a francouzsky. Původně jsem chtěla odjet do Paříže, tam ale nebyla žádná nabídka, a tak jsem se ocitla ve Španělsku – neznala jsem ani jazyk, ani lidi, nevěděla jsem, kde budu bydlet. Jediné, co jsem měla, byla adresa té školy. Jela jsem do naprosto neznámého místa, bez jazykového vybavení. A navíc jsem přišla do školy a první co bylo, zda chci výuku španělsky nebo katalánsky. To jsem ještě netušila, že katalánština není jen španělský dialekt, ale úplně jiný jazyk. A na škole se mluvilo především v katalánštině.
Mám dobrodružnou povahu. A tak jsem do toho šla po hlavě. Jazykově mě zprvu zachraňovala znalost latiny a francouzštiny, ale nejvíc vás naučí pud sebezáchovy. Prostě si nějak ten chleba koupit musíte. I když první tři měsíce bylo trochu peklíčko. Po půl roce jsem se začala cítit víc doma a po roce jsem už neměla žádné problémy. Dnes je mi španělština druhou přirozeností a rozumím i katalánštině. Myslím si, že jsem si ji tak rychle osvojila, protože je mi tamní kultura opravdu hodně blízká. Už několikrát jsem o sobě slyšela, že se čáp spletl v zeměpise, když mě nesl do kočárku. I samotní Španělé říkali, že když se pustím do tancování, jsem temperamentnější než kdekterý tamější domorodec.

Když to shrneme, dopadlo to dobře, protože vás neprodali.
(Smích...) To je pravda. Před Španěly se musíte obrnit. Jako na modorookou „blondýnu“ (pro ně je blonďaté všechno, co není černočerné) na mě pořád pokřikovali „guapa!“ („krásná“). Pravda je, že jsem si asi nejvíckrát v životě vyslechla, jak mám překrásné modré oči. V Barceloně jsem nepocítila, že bych byla cizinec. Oni jsou už historicky zvyklí na mnoho národů a národností. Byla to velká námořní velmoc. Pro ně je setkání s cizinci naprostou samozřejmostí. Žijí kosmopolitně, jsou velmi otevření. A ty fiesty! Jsou velkolepé a hlavně jsou pořád. Ulice plné bubnů a kytar, trhů, umělců všeho druhu a tančících lidí.
Zažila jsem tam karneval v Cádizu, který se dá přirovnat k Riu de Janeiru. Milión lidí v maskách, takže i vy si nakonec koupíte masku na ulici, abyste nevypadal jako exot. Španělé jsou prostě extrémní. Lorca to řekl výstižně: Ve Španělsku je mrtví více mrtev, než kdekoli jinde na světě.
Milují i nenávidí až za hrob. Tahle extrémní emočnost jim dává maximální nasazení v životě. Co jim chybí, to je nadsázka. Nechápou ji, neumějí ji. To je jedná z mála věcí, která mi tam časem chyběla.

Jak se propojovaly vaše herecké a pohybové schopnosti?
Pohyb byl zpočátku, když jsem ještě nemluvila španělsky, moje záchrana. Prostřednictvím pohybu se dá vyjádřit skoro všechno. Měla jsem jeden velký zážitek, když na jednom cvičení si dva herci měli připravit monolog, který měli hrát formou dialogu, v němž mohli používat sedm zadaných pohybů. Bylo to zkraje mého pobytu, tak jsem požádala, zda to mohu ztvárnit v češtině. Protihráč říkal svůj text v uruguajské španělštině. Dialog ve dvou odlišných jazycích. Diváci rozuměli nerozumějíce a bylo to tak silné, že jim prý naskakovala husí kůže. Vzácná tvůrčí souhra a i divadelní náhoda, protože, jak jsme záhy zjistily, ty texty se neskutečně doplňovaly.
Měli jsme tam vedle pohybu i předměty založené na jazyku – např. comedii dell´arte. Tam jsem se španělsky naučila asi nejvíc. Prostě tě postaví na jeviště a improvizuj, jak se dá. Nakonec se naučíte nebát a jazykové nedostatky vzít dohry. Samy o sobě vám poskytnou báječná témata k improvizaci.

Pohybové divadlo vyžaduje režii jako každé divadlo. Otázkou je, zda to už není spíš choreografie? Co myslíte? Jak je to u vás?
Mám strašně ráda citát ze Slovníku divadelní antropologie E. Barby, kde je uvedeno, že největší omyl evropského divadla spočívá v tom, že začalo rozlišovat mezi divadlem a tancem. Tanečníka to nutí k virtuozitě a herce k popírání těla. V alternativních projektech se dnes jen marně ptáme, kde končí divadlo a začíná tanec. A vlastně sama otázka je nesmyslná. Hranice mezi divadlem a tancem je tenká a snadno překročitelná a tak by to i mělo být. Jinak rozdíl mezi režií a choreografií je snad v tom, že režisér pracuje s divadelní situací, která u taneční choreografie nebývá. Ideální samozřejmě je spojení, kdy tanec není jen o estetice pohybu, ale sděluje právě divadelní situace. Pro srozumitelnost širší veřejnosti uvádím ve svých projektech ke svému jménu vedle režie i pohybovou koncepci, protože si choreografie většinou stavím sama. Jinak si k sobě přibírám pohybovou spolupráci, zejména kvůli dočištění.

Pohyb v inscenaci může být libý, vedle toho může divák poznat, že je, jak říkáte, nedočištěný. Do jaké míry může proces ladění pohybové spolupráce ovlivnit režisérský záměr?
Je rozdíl mezi choreografem a pohybovou spoluprácí. Choreograf, který staví choreografii od až po z, má absolutní autorské právo a stojí rovnocenně vedle režiséra. Pohybová spolupráce naproti tomu naprosto respektuje záměr režiséra. Jak jsem řekla, pohybové sekvence si stavím většinou sama, tanečníky přizvu k pohybové spolupráci, aby mi pomohly spíše z technického hlediska. Nejsem tanečník a neznám tudíž takovou škálu technik a pohybových možností. Pohybová spolupráce mi nabízí řešení. Někdy v detailu, jindy v širším kontextu.
Například v případě projektu v Disku Očištění/Depurados jsem jeden obraz chtěla dělat jako capoeiru (svébytné bojové umění, připomínající pohybem tanec – pozn. red.), a nikdy jsem ji předtím nedělala, tam potom intervence pohybáře byla větší. I tady jsem ale jednotlivé pohyby hlídala, aby vyjadřovaly, co od nich očekávám. Tanec souboj spočívá v bezdotykovém kontaktu, což jsem využila jako metaforu pro milování.

Otázkou je, zda prosazování se v dnešních divadlech je dotykový nebo bezdotykový boj...
(Velký smích...) To je dle mého názoru velmi dotykový boj. To se vás totiž hodně osobně dotýká. Je to boj po všech stránkách. Začíná u financí a končí u hledání tvůrčí cesty. A chcete-li se naučit bojovat, pak každému doporučuju – vyjeďte ven. Zkušenost zvenčí vám hodně rozšíří obzory. Co se tady považuje za zázrak, tak tam je v podstatě běžný standard. Tam musíte plavat v rozbouřeném moři, tady levitujete na klidné hladině rybníku. V cizině vstřebáváte strašně moc vlivů. Například v Barceloně existuje vedle tradičního Národního divadla scéna současného moderního divadla a tance Mercat del Flors, která uvádí projekty v bloku od čtvrtka do neděle. Každý týden můžete tak vidět jiný světový soubor a s ním jiné divadelní přístupy. Je tam veliká konkurence, naučíte se tam probojovávat, a to nejen v divadle, ale i v každodenním divadle. A domů se vrátíte jakoby obrnění.
Ovšem je třeba říct, že si také začnete uvědomovat pozitiva, která máte doma a kterých bychom si měli vážit. V Česku máme spoustu věcí, které nám venku závidí. Například způsob sponzoringu, grantová politika, repertoárová divadla. Také to, že zde máme studijní obor – divadelní produkce. Nebo velikou výhodu pražské DAMU, že dává k dispozici Divadlo Disk, které je veřejné a umožňuje celoroční produkci vzniklých studentských představení. Institut del Teatre v Barceloně je naproti tomu jen pro posluchače školy a i kvalitní představení po pár dnech zanikají.
V Čechách se ale naopak jako by stále bojíme moderního divadla. Všechno, co zavání pohybem, nás odrazuje a neznámost nás odstrašuje. Přitom leckterý divák by zjistil, že pohybové a vizuální divadlo umně propojené s textem nabízí daleko aktivnější zážitek.

V DISKu jste nedávno uvedla svůj nový projekt Očištění/Depurados.
Po zkušenosti z Barcelony jsem nejprve udělala spolu se scénografkou Lucií Škandíkovou autorský pohybový projekt CAMILLE o slavné francouzské sochařce Camille Claudel, který hrajeme v Divadle Alfred ve dvoře. Tam jsem si vedle režie i zahrála po boku Roberta Janče hlavní představitelku. Potom následoval česko-španělský pohybový projekt pro sedm lidí OČIŠTĚNÍ/DEPURADOS. Zvolila jsem text Sarah Kane, který je u nás téměř neznámý. Nejenže je text oříškem sám o sobě, ale já jsem si to ještě ztížila tím, že v něm kombinuju český a španělský jazyk. Zprvu jsme hodně improvizovali a hledali divadelní řeč hry. I tady se potvrdilo, že je pohyb nosný a pomáhá překlenout jazykovou nesrozumitelnost. Například česká strana četla text a španělská ho vyjadřovala pohybem, aniž by rozuměla slovům. Emoce a zvukovost slov evokovala v tanečníkovi pohyb a docházelo v fascinující symbióze. Ve výsledku není v česko-španělské verzi problém s porozuměním textu. Představení je plné nejen pohybových, ale i výtvarných metafor. Scénografie Ivany Kanhäuserové je velmi obrazivá a funkční. Mimořádná je rovněž autorská hudba Tomáše Šenkyříka, který vycházel i z reálných hlasů herců. Kompaktně zapadají i videoprojekce Báry Stejskalové, které se stávají součástí lightdesignu.

Pojďme k vytváření mostů mezi vaším záměrem a mezi herci, potažmo celým realizačním týmem.
Divadlo je úžasné v tom, že je výsledkem kolektivu, že je dialogem. Základem je, že herec musí věřit záměru režiséra. Pak je tu druhá strana, že režisér musí být citlivý k podnětům herců, které v rámci vašeho záměru nabízejí, a umět s nimi pracovat.

Jak jste vlastně během zkoušek komunikovali?
Zkoušky probíhali mnohojazyčně. Herci mezi sebou komunikovali v angličtině a se mnou většinou ve španělštině a češtině. Přestože se jedná o česko-španělský projekt, národností je tam daleko víc. Na zkouškách tak bylo možné slyšet i slovenštinu, katalánštinu, či uruguajskou španělštinu. Upřímně řečeno, byl to slušný Babylón. Když už na mě herec dlouho nechápavě zíral, teprve jsem si uvědomila, že jsem se mu marně snažila něco vysvětlit jazykem, kterému nerozuměl.

A proč právě Sarah Kane a Očištění?
Text mi objevil před několika lety Lukáš Trpišovský. Zjistila jsem, že mě něčím fascinuje, i když jsem v té době ještě neměla dost odvahy inscenovat. Text Očištění nelze číst naturálně. Je plný metafor a symbolů, které se dotýkají hlubinnější podstaty člověka a má až přesah metafyzický. V době, kdy jsme si zvykli příliš si nepřipouštět city, přitahuje mě právě svou emotivnější, živočišností a rituálností, která je v něm skrytá. Zdá se mi, že české divadlo se přesně tohohle bojí. Kane přitom volí klasické téma touhy po lásce, i když ji předvádí ve značně vyšinuté podobě. Její text je nepopisný, náznakový a nechává veliký prostor pro režijní a hereckou interpretaci. Doslova provokuje svými dynamickými, tedy pohybovými, prostorovými a vizuálními možnostmi. Vlastně se výtka, že její hra je divadelně neproveditelná, stává výzvou pro tvůrčí invenci. Pokusila jsem se udělat jevištní báseň, se všemi komponenty, které k divadlu patří a které by měly především útočit na divákovy smysly.

Když máte hotovo – je to pro Vás očištění?
Teď po premiéře to očištění opravdu je. Naložila jsem se do horké vany a hned tak se do nové studené sprchy nepustím. I když… To je velmi zvláštní věc, která v divadle funguje od nepaměti. Když přijdete tři neděle před premiérou, tak obyčejně řeknete: Já vůbec nevím, proč jsem se do něčeho takového pouštěla a vlastně ani nevím, co dělám a jestli to má nějaký smysl. Krásně to vystihl jeden režisér, když řekl, že tehdy je nutné se přinutit k víře, že to, co jste před pár měsíci vymyslela, jste snad vymyslela dobře. Proklínáte se a přijde premiéra... A za pár týdnů do toho jdete znovu. Divadelní paměť je v tomhle mrcha. A přitom se zase všechno cyklicky opakuje.

Veronika Riedlbauchová
Absolvovala v Praze obor režie – dramaturgie na KALD DAMU a český jazyk, literatura – hudební výchova na PFUK. Tři roky studovala muzikologii na FFUK a dva roky fyzického herectví na Institut del Teatre v Barceloně. Tam v letech 2008 a 2009 také hrála v řadě inscenacích (Cuarenta y medio, D.I.P., Todos implicados, El manantial de Colombina), prezentovaných i na různých španělských festivalech pohybového divadla (Barcelona, Reus, Terrassa). V Barceloně rovněž režírovala nový cirkus Combinat 39 ve známém cirkusovém divadle Ateneu Popular de Nou Barris.
Veroniku můžeme nyní vidět v autorském pohybovém představení Camille, které režírovala a ve kterém hraje představitelku francouzské sochařky Camille Claudel.
Nedávno odpremiérovala v Divadle Disk nový česko-španělský pohybový projekt Očištění/Depurados.
Mezi režijní práce, realizované v českém prostředí, patří její úspěšný autorský site specific projekt Vodu po lžičkách, představený v kasematech a Gorlici na Vyšehradě, či inscenace hry Barbory Baronové Hořké mandle v Divadle v Řeznické. S některými studentskými představeními navštívila i festivaly v Evropě (Slovinsko, Itálie). Jako scenáristka spolupracovala s Českým rozhlasem, organizovala hudební festival Mladé pódium v Karlových Varech a dramaturgicky připravuje komponované pořady hudby a poezie, ve kterých i recituje. Je laureátkou Mezinárodní ceny Zdeňka Fibicha v recitaci melodramu.
Na divadle ji přitahuje možnost kombinace různých druhů umění, objevování nových cest vyjádření a experiment. Za základ považuje jevištní metaforu, proto používá tělo herce a jeho pohyb, výtvarnou složku, zvuk a další média jako aktivní činitele. V centru jejího zájmu stojí poetické fyzické divadlo.

Sarah Kane: Očištění / Depurados Premiéra 28. dubna 2010, katedra alternativního a loutkového divadla. Česko-španělský pohybový divadelní projekt Očištění/Depurados vznikl ve spolupraci Divadelní fakulty AMU v Praze a Institut del Teatre v Barceloně. Jedná se o první intenzivní tvůrčí spolupráci mezi Katedrou loutkového a alternativního divadla (DAMU) a Katedry pohybového herectví (Institut del Teatre), iniciovanou režisérkou Veronikou Riedlbauchovou a produkovanou Šárkou Maršíkovou. V česko–španělském projektu hrají však herci více národností: české, slovenské, španělské, katalánské a uruguajské.
Inscenace Očištění/Depurados je drsnou jevištní básní, mozaikou lyrických obrazů, symbolů a rituálů, o to silnějších, že jsou představovány s velkým důrazem na tělesnost. Odvážný režisérský počin Veroniky Riedlbauchové jde v duchu moderních divadelních tendencí. Využívá syntézy dvou divadelních přístupů českého a španělského prostředí, ve kterých režisérka dlouhodobě působila.
Překlad do češtiny: Jitka Sloupová; překlad do španělštiny: Carla Matteini; úprava textu: Veronika Riedlbauchová; režie/dramaturgie/pohybová koncepce: Veronika Riedlbauchová; scénografie/kostýmy: Ivana Kanhäuserová; videoprojekce: Bára Stejskalová; hudba: Tomáš Šenkyřík a pohybová spolupráce: Lenka Vágnerová, Pavel Mašek.
Osoby a obsazení: Graham (Jaume Sangrà Armengol); Tinker (Nicolás Carbajal Cerchi); Rod (Václav Jelínek); Carl (Michal Kern); Robin (Raúl Gimeno Pueyo); Grace (Zuzana Stavná) a Žena/mujer (Tereza Tausingerová).