Ester Hocke
Osobně mě hrozně ponižuje a nebo ztrapňuje, když mi nějaký muž, třeba i můj muž, řekne o něčem, co já řeším, nebo vytvořím, ´no jo, to takový ženský. Já tomu věřím, ale když mi tohle někdo řekne, tak se začnu strašně stydět. Najednou mám pocit, že se musím přeorientovat, že to dělám špatně. Nebo, když jsem bydlela v Kladně na chráněném bydlení, tak jsem řešila konflikt s jedním chlapem, hodně velkej konflikt. Na skupinové terapii jsem před ním nemohla brečet. Musela jsem to zadržovat, radši jsem se celá klepala, slzy mi šly do očí, ale věděla jsem, že nesmím. A ta psycholožka pořád říkala, ale Ester, ´proč se nerozbrečíte, když cítíte, že musíte? Proč to zadržujete?´ Bylo by to pro mě strašně ponižující, jako ženská se před ním rozbrečet, znamenalo by to, že mě dostal.
Někdy od nějakých mužů prostě cítím jako by říkali: ´Být ženskou je slabost.´ Ale to nedělají všichni, teď jsem zažila práci s člověkem-mužem, s režisérem Ivanem Vojnárem, u něj jsem mohla brečet a nestydět se. Jsou muži, v nichž je něco ženského, těm můžu důvěřovat, pak jsou chlapi, který prosazují jen to mužské. Před těmi mám tendenci ze sebe dělat chlapa, a je to samozřejmě kýčovitý a křečovitý, protože chlap nejsem.
Třeba ve sprostých slovech. Místo vyčůrat se du vychcat. Na druhou stranu miluju, když se projevím jako ženská, protože to muže přitahuje, protože je to roztomilý.
Na takové oficiální úrovni je to poprvé.
Když jsme točili první záběry, tak to bylo pohodový, vlastně mám pocit, že jsem nic nehrála. Hrála jsem samu sebe, přičemž jsem věděla, že nějaký věci můžu pustit a nějaký nemůžu nebo nechci. Ale včera jsme točili ve vězení, to bylo strašně náročný. Byly tam momenty, kdy jsem byla na pokraji sil, ale ne fyzických, ale psychických. Točili jsme ve věznici na Borech, všichni tam začali řešit můj opar. Já jsem se tam rozbrečela, protože jsem nechtěla, aby bylo vidět na kameru, že mám oteklou pusu. Najednou všechno zapadlo do sebe a já jsem se tam strašně rozbrečela. Ivanovi se to do té role hodilo, i já jsem věděla, že by to tam mělo tak být. (V té scéně jsem se loučila se svým mužem, kterého zavřou do vězení.) Když jsem přestala brečet kvůli tomu oparu, tak jsem se najednou nedokázala rozbrečet na kameru. Říkala jsem jsi, musím to nějak udělat. Bylo to hrozně nádherný ta situace, že se chci strašně rozbrečet. Takže úplně úžasnej moment, šla jsem v tom vězení na chodbu, a tam si projela všechny sračky, od začátku, co se týče mámy, táty, fetování. Rozbrečela, a pak rychle rychle, to jít natočit. Klepala jsem se, nudle mi tekla. Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že si skoro nic nepamatuju, jak to bylo náročné.
Já nejsem herečka. Ale když mám k tomu něco říct, je pro mě hraní ve filmu jednodušší.
Pro mě jo. I když každý film je jiný. Vojnár točí tak, že je tam hodně dokumentu. Když jsem dostala scénář nechtěla jsem ho před natáčením víckrát číst. Bylo to mnohem jednodušší, tam jsem opravdu hrála více méně samu sebe. Tady v divadle se musím stylizovat do nějaké role a mě to nejde. Já se v tom necítím, nejsem herec.
Po škole jsem si našla práci, ale neměla jsem, kde bydlet. Znala jsem se s Jitkou Andělovou a Jitka mi slíbila, že mi pomůže sehnat bydlení, jednou jsem přespala v divadle a zrovna potřebovali rekvizitářku. Ale před tím jsem pracovala v nemocnici na infekčním, jako sanitářka. Potřebovala jsem si rychle najít práci, abych mohla odejít od rodičů.
Když jsem přišla sem, tak to pro mě byl velký rozlet. Jen jsem koukala, co se tady všechno smí, co si můžu dovolit. Vlastně jsem to vnímala jako naprosto jiný způsob života. Pak když jsem žila na Kladně, tak tam jsem pracovala v obchodě. Prodávala jsem oblečení v butiku, měsíc mě to bavilo, ale když to trvalo delší dobu, tak mě to strašně ubíjelo. Po materiální stránce bylo všechno v pohodě. Měla jsem kde bydlet. Měla jsem peníze. Ale pořád mi něco moc chybělo, a když jsem se vrátila do divadla, tak jsem si uvědomila, že tahle práce je pro mě důležitá, protože mě naplňuje. I když dělám inspicientku, nemusím být na jevišti, jsem ráda, že se něčeho opravdu účastním. V tom butiku to bylo jiný - prázdný.
V obecnějším slova smyslu to nevím. Ale pro mě smysl má, že jsem tady šťastná. Ale zrovna při první čtené zkoušce Fímejl mě napadlo, ´proč já tady vůbec jsem?´ Pak jsem si říkala: budu hrát a měla bych za to být ráda, ale napadlo mě, je to můj smysl života?´ Nevím... Ale možná že to souvisí s takovým tím jarním dloubáním se v sobě, nevím... Nevím, co je můj smysl života, nevím jestli je to divadlo, jestli to jsou děti, jestli je to... nevím co.
Hudba je moje seberealizace, tam se cítím svobodná. I když toho tolik neumím, nejsem v tom tvořivá, stačí mi mít noty a hrát. Ale zpěv je pro mě hodně, hodně důležitý. Myslím operní zpěv, klasický způsob zpěvu pro mě znamená strašný soustředění na techniku, na výraz. Zároveň mě to naplňuje někde v sobě. Vnímám to souznění: muzika, slova, zpěv. Zpívám sedm let, ale poprvé kdy, jsem se cítila na jevišti se zpěvem svobodná, tak to bylo teprve před půl rokem. Opravdu jsem si užívala to, že zpívám před lidma, nikdy jindy se mi to nepodařilo. Vždycky mě zklamalo tělo.
Nejde jen o tělo, musí to být souhra všeho. Všechno jede dohromady, souhra těla, myšlenek i prožitku. Teď mi to pracuje dohromady a to jsem nikdy nezažila. Před tím jsem si myslela, že to zazpívám, ale tělo mě úplně zradilo. A když se třeba dobře nenadechneš, nepostavíš - tak nic nefunguje.
Mám dost kamarádek. Ale přítelkyni mám jenom jednu, je to starší ženská a je to moje nejlepší přítelkyně, teď se vídáme jednou za měsíc, protože je z Kladna. Potkaly jsme se náhodou, já jsem prodávala kabelky a ona tam přišla jako zákaznice. Když jsem jí viděla, tak mi to tam úplně cvaklo. V životě jsem měla tři nejlepší přítelkyně - vždycky tam byl tenhle moment, vždycky to ve mně cvaklo při prvním pohledu.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Festivaly (1), Recenze (3), Rozhovory (1), Z éteru (3), Ze zlaté kapličky (2), Zprávy (1), Zveme ... (11)
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
ABBA: úspěch navzdory
ABBA: úspěch navzdory
Britský dokument mapuje vývoj švédské skupiny ABBA. Když v roce 1974 zvítězila v sout celý článek
OPERA/ TANEC
Coco Chanel jako přehlídka módy i života
Balet NdB přichází s novou premiérou věnovanou módní ikoně Coco Chanel. Choreograf Mário Radačovský připravil celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Petr Sís - 75
GEN: Petr Sís
Portrét mezinárodně uznávaného autora knih pro děti, ilustrátora, grafika a tvůrce animovanýc celý článek