Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Zdenka Žádníková Volencová: Nadchlo mě, že mám po dlouhé době komickou roli.

autor: archiv

Herečka Zdenka Volencová-Žádníková je považována za workoholika. Hraje na jevišti a v televizi, píše (např. fejetony do časopisu Betynka a teď také pohádkovou knížku) a navíc se intenzivně věnuje charitativní činnosti. Přitom ale nepřestává být matkou... Na první pohled působí velmi pozitivně, a jak se smíchem přiznává, jsou lidé, kterým to leze na nervy. Letos o prázdninách hraje Marii v inscenaci Dámská šatna ve Studiu Dva.

Vy jste v hereckém životě měla štěstí, protože jste se hned po škole dostala do Prahy do Dejvického divadla. To je dnes sen všech studentů herectví.
V době, kdy jsme do Dejvic přešli jako celý ročník, tomu tak ještě nebylo. Dejvické divadlo se teprve tvořilo. Nedávno jsem s hrůzou zjistila, že je to už patnáct let!

Vzpomenete si, proč jste zvolila studium alternativního a loutkového divadla?
Mě zajímaly hlavně ty loutky. Chtěla jsem se po studiu vrátit do Hradce, do divadla DRAK. Kdyby mě na DAMU nevzali, nastoupila bych jako elévka. Ale nějak se to zvrtlo. Dva tři roky znamenají v divadelním světě strašně moc, hodně věcí se proměnilo, a tak jsem zůstala v Praze. Na počátku jsme hráli i s loutkama, ale nakonec se dramaturgie přiklonila k činohernímu herectví.

Vy jste tu hereckou kariéru měla s přestávkami – stačila jste porodit dvě děti, ale znovu jste se vrátila.
Podobně to mají i další herečky z Dejvického divadla. Máme takovou oblíbenou větu. Když některá z kolegyň přijde a řekne: Chci vám něco říct – všichni už víme, o co jde. Jsem ráda, že bychom na podzim měli začít zkoušet velkou ansámblovku – muzikál, protože ta dámská šatna mi schází. Potřebujeme si toho spoustu říci, a když se hrají hry s malým obsazením, tak se vůbec nesejdeme.

Jak jste se dostala ke Studiu Dva?
Úplně jinak než přes divadlo. Producent Michal Hrubý byl na dvou koncertech mého Nadačního fondu, takže mě spíše poznal jako osobu, která reprezentuje charitu, která pořádá a zároveň hraje v rámci koncertů. Jako herečku si mě pamatoval z Bratrů Karamazových. Mám pocit, že mě obsadil podle typu. Považuje mě za extrovertní osobu, a postava Marie je extrovert par excellence. A mě nadchlo, že jsem po dlouhé době dostala komickou roli. Tak si ji chci opravdu užít, pohrát si s ní.

Má vaše Marie nějaká specifické rysy?
Já jsem takový rekvizitář. Takže jsem už od druhé čtené zkoušky nosila rekvizity, které jsem si k Marii vymyslela. Obalila jsem si jí materiálními věcmi, které potřebuje ke své existenci. Je to typ dívky, která se blíží k pětatřicítce, má doplňky Dolce Gabana, tři parfémy od Diora, sleduje poslední trendy a snaží se být tzv. in, ale ze všeho nejvíc touží po lásce. Hledá svého prince a ve své řekněme povrchní materiální orientaci dostane pořádnou ťafku...

Vy jako herečka musíte řešit jiný problém (tedy, pokud to pro vás problém je). A to, jak spojit péče o rodinu s hereckým povoláním. Prozraďte, jak se vám to daří?
My to máme v rodině rozdělené - kdo je momentálně více pracovně vytížen, nestará se o to, co bude k večeři a také přejímá větší starost o děti. V loňském roce byl můj muž neskutečně vytížený, odcházel v šest a vracel se v osm večer, tak jsem se starala o rodinu já. Teď se situace malinko obrátila, a já velmi kvituju, že v tomhle naše nepsané pravidlo platí.

Takže máte v rodině rovnoprávnost v praxi. To je neobvyklé...
Ono to není v lidských silách zvládnout obojí, a já jsem ráda, že to u nás funguje. V generaci mého tatínka by to nešlo, on přijde z práce a očekává plný servis. Teplou večeři, vyžehlené košile a otevřenou žákovskou k podpisu. Ale dnes už to není standard... naštěstí.

Lidé si vás asi nejvíc pamatují z Velmi křehkých vztahů. Stává se vám, že si vás lidi zaměňují s hrdinkou seriálu?
Ano. Já mám několik cílových skupin – děti, ženy nad čtyřicet a kupodivu tatínky. Mám spoustu jiné práce, takže škatulku s nápisem Ivanka Rubešová neřeším, ale musím říct, že mi v nadační činnosti hodně pomáhá.

A jsme u vaší nadace... Můžete prozradit více?
Nadační fond už funguje už téměř dva roky. Z mimina se velice rychle stal adolescentem. Ubíráme se dvěma základními směry, jedno jsou nástěnné malby v nemocnicích, hlavně na stropech, aby ty děti koukaly do pohádek. Máme svého výtvarníka Libora Škrlíka, který maluje celé pohádkové příběhy. Snažíme se zároveň pro nemocnice shánět finanční zdroje pro přístrojovou techniku, na kterou finančně nedosáhnou. A pak je tu taková osobnější rovina – pořádáme koncerty babičkám a dědečkům do LDNkách.

Jaká byla vaše motivace k založení nadačního fondu?
Dcera Andrejka byla v nemocnici a špatně to snášela, scházely jí pohádkové postavičky, které má v pokojíčku. Tehdy přišel nápad zkusit pobyt dětem v nemocnici alespoň trochu zpříjemnit. Zjistila jsem, že je velká ochota ze strany sponzorů a proč to těm „osvíceným“ neulehčit možným odpisem z daní... Na ekonomické záležitosti mám spolehlivé spolupracovníky a vše jde s takovou lehkostí, až mě to udivuje. Fond se rozjel na plné obrátky. Nosím s sebou notebook, vyřizuji maily, někdy si připadám spíš jako manažer... Moje zkušenost je, že pomáhat je návykové. Je to jednoduché. Potřebuji být užitečná. Může to vypadat, že jsem skrznaskrz pozitivní a lézt na nervy. Samozřejmě mám taky své bolesti, starosti, ale nevím důvod, proč bych se s tím měla svěřovat světu.

27.7.2009 22:07:06 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!