Scéna.cz 

Polina Davydenko - Místo květin

Na první pohled se fokus Poliny Davydenko v průběhu několika posledních let posunul od zájmu o ochranu životního prostředí a zvířat k tématům migrace až k reprezentaci války, válečného žurnalismu a aktivismu. Ve skutečnosti její aktuální práce a aktivity zahrnují veškeré dosavadní zájmy, které kriticky reviduje nebo rozvíjí s ohledem na nejurgentnější potřeby všeho živoucího v bezprostřední blízkosti frontové linie.

Ve svých fotografiích a videích se Polina opakovaně vrací do rodné Dobropillje v Doněcké oblasti. Horizont haldy po těžbě černého uhlí tak známe již z videa Public tinnitus z roku 2020. Kontinuální hučení těžařských strojů v něm přirovnává k chronickému pískání v uších. Těžba byla nuceně zastavena a horizont krajiny dnes doprovází zejména ticho. Dobropillja a okolní města se připravují na přiblížení se frontové linie.
To, jak asi vypadá krajina na druhé straně, je možné představit si na příkladu deokupovaných území: minová pole, spálený povrch země, půda smíšená nejen se zbytky vojenské techniky, zborcená urbánní infrastruktura. Opuštěné uhelné doly jsou bez přítomnosti pracovníků zaplavené vodou a kontaminují tak půdu a vodu v okolí. Traumatizovaná domácí zvířata, která nebyla včas odchycena a převezena do bezpečí, zdivočela. Ve vylidňujících se městech a vesnicích je někdy nutné jít pro pitnou vodu i kilometry daleko, což se kvůli trvalé hrozbě dronového útoku stává životu nebezpečnou misí. Tamní lidé žijí v jakési dystopické zóně.

Důvody, proč někteří z nich do posledního momentu nechtějí opustit své domovy, mohou být různé. Někdo se možná vidí spíše v potěmkinovské utopii sociálních výhod vybudované v té stejné zóně, akorát na druhé straně linie. Jiné pravděpodobně děsí ztráta jejich materiálních jistot i nelehká situace a stigma válečného uprchlíka. „Jedeme do nikam,“ zazní ve videu.
V blízkosti fronty je všechno v pohybu a připravené na rychlý přesun, včetně včelstva na návěsu vojenského kamionu. Dobrovolníci evakuují poslední civilisty protidronovými koridory, sítěmi vybudovanými nad silnicemi. Být pod otevřeným nebem je příliš nebezpečné a mít možnost útěku je jedinou strategií přežití.
V těch ještě pořád dostatečně bezpečných oblastech se lidé snaží žít co nejvíce standardně. Svou pozornost Polina Davydenko zaměřuje na důkazy drobných všednodenních radostí, jakými jsou předzahrádky obytných domů a květinové záhony. Tato každodennost nepředstavuje popření vážnosti situace, mohli bychom ji naopak považovat spíše za příklad dobré praxe pro budování resilience v době krize. Na rozdíl od digitálního formátu videa jsou fotografie městské krajiny vyfotografované na velkoformátový diapozitiv. Samotné diapozitivy ve svém materiálu a procesu vzniku fyzicky uchovávají přítomnost míst, jejichž existence je v ohrožení.

Výstava Poliny Davydenko ukazuje Družkivku, Kramatorsk, Dobropillju, Oleksandrivku, Novodonecke a Slavjansk, jež každým dnem mizí v sutinách. Pro tamní obyvatele tak uchovává vzpomínky, zatímco nám o jejich situaci civilně reportuje. Pro sebe samu zkoumá způsoby, jak i po téměř třech letech totální ruské invaze mluvit o válce, která se nezvaně stala i její součástí.
Výstavu můžete navštívit do 30. 11. 2025 v Galerii Jelení Praha.