Scéna.cz 

Výtvarné tipy 35. týden

Deset století architektury: Santiniho Zelená Hora
Architektonický skvost Jana Blažeje Santiniho zařazený na celosvětový seznam UNESCO (1997). Režie P. Kaňka. Cisterciáčtí mniši ze Žďáru nad Sázavou si ve 13. století zbudovali klášter pod horou zvanou Černý les. Nově založený konvent, nazvaný Studnice Panny Marie, obývali cisterciáci z kláštera v Nepomuku. Po bělohorské bitvě se žďárský opat Vejmluva snažil zvelebit klášter a okolí. Do svých služeb získal Jana Santiniho, který stylem barokní gotiky vystihoval duchovní atmosféru středověku, v němž cisterciáci spatřovali své kořeny a identitu. Opat Vejmluva měl tvořivou povahu a na ideách staveb se Santinim spolupracoval. Vyvrcholením jejich tvůrčího přátelství se stal chrám na Zelené Hoře. Oslava zázraku, který se stal při otevření hrobu Jana Nepomuckého v katedrále svatého Víta. Vyjmutá část mozkové tkáně byla totiž považována za neporušený jazyk – symbol mlčení a neporušeného zpovědního tajemství. Symbolické koncepce staveb byly Santinimu blízké. Idea architektonického díla na Zelené Hoře vyšla ze života a smrti Jana Nepomuckého. Základem je kompozice pěticípé hvězdy, symbol pěti ran Kristových a pěti hvězd ve svatozáři mučedníka Jana Nepomuckého. V samém centru stavby, ve vrcholu kupole, se nachází jazyk jako symbol Jana, mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken, která mají připomínat meč zasazený v pochvě, jako zůstal i jazyk Jana Nepomuckého skryt v ústech během mučení. Součástí díla Santiniho je promyšlená režie světla, která vylehčuje hmotu a dává jí iluzi pohybu. Exteriér a interiér stavby jsou ve vzájemném kontrastu. Chrám architekt vystavěl v letech 1719–1722 a dnes je zařazen mezi památky UNESCO.
Vysílání: 02.9., 10.25 hod., ČT2

Architektura (13/13)
Městské paláce Soubise a Rohan v Paříži postavili Delamair a Boffrand v letech 1705-1736. Na konci sedmnáctého století stálo v Paříži několik stovek soukromých paláců. Nejvíce vyhledávaný byl okraj města, prostor dnešních ulic Les Faubourgs Saint-Germain a Saint-Honoré. Byly zde totiž největší a nejpříhodnější parcely. Pozemek měl nepravidelný tvar. Byl 225 metrů dlouhý a 170 metrů široký. Kníže De Soubise měl dvě touhy: přeměnit palác De Guise v palác Soubise pro svého dědice a postavit další palác pro svého pátého syna, štrasburského biskupa. Pro tuto velkou stavbu vybral kníže De Soubise mladého architekta, syna zednického mistra, Pierra Alexise Delamaira. Ten sice pracoval pod dohledem tehdejších nejslavnějších architektů Mansarta a d´Cotta, ale samostatně se příliš neprojevil. Ve své době bylo zcela mimořádné, že schodiště se nacházelo dvaašedesát metrů od brány. Mělo to svůj důvod: čím delší nádvoří, tím významnější společenské postavení majitele.
Vysílání: 28.8., 22.35 hod., ČT art
Opakování: 30.8., ČT art