Scéna.cz 

Vratislav a Praha

Již po šesté si 21. listopadu připomněly Arcibiskupství pražské a Metropolitní kapitula podpořené CTU při KTF položení základního kamene pražské katedrály v roce 1344. Ke každému takovému zamyšlení nad jedinečností i společným osudem a propojeností středoevropských katedrál byl pozván arcibiskup z míst, kde byly vybudovány - z Paříže, Krakova, Milána, Kolína nad Rýnem a loni z Vídně. Tento rok navštívil Prahu arcibiskup vratislavský Jozef Kupny, který konferenci o relikviích a jejich mezinárodním významu svým proslovem zahájil.

Ve svých příspěvcích přednášející – Tomáš Petráček a Radek Martínek osvětlovali obecně vznik úcty k ostatkům, jejich typologii a konkrétně se vyjadřovali ke „sběratelské“ činnosti Karla IV.
Uctívání ostatků má své kořeny daleko v minulosti neboť respekt k zemřelým patří k nejstarším lidským projevům už od prehistorie. V raném křesťanství souvisí se smrtí mučedníků pohřbívaných nejprve do katakomb, jejichž těla byla později vyzdvihována a umísťována do křesťanských chrámů. V raném středověku dochází k určité civilizační regresi projevující se i v křesťanství, kdy se starověké formy rozpadají a vznikají nové. Pro primitivní společenství Slovanů, Keltů nebo Germánů nezasažených antickou kulturou byly příliš abstraktní a narůstala potřeba hmatateln&yac ute;ch symbolů Boha. Tím se mohl stát skutečný člověk, světec a jeho ostatky. Aby nedocházelo k excesům, rozpracoval teologicky učení o ostatcích Tomáš Akvinský ve své antropologii a církev ustanovila na 4. lateránském koncilu, že zázraky nečiní samotné relikvie, ale působí je skrze ně Bůh.

Karla IV. vedly ke shromažďování ostatků nejen osobní důvody neboť byl velice zbožným panovníkem ale také zájem státní reprezentace. Město, chrám, místo, které vlastnilo mnoho ostatků, bylo považováno v dobovém myšlení za významné a hodné návštěvy. Podle některých filozofických teorií tam, kde se nacházejí ty nejcennější relikvie spojené s životem a utrpením Ježíše Krista, sestoupí v čase Posledního soudu, který mohl již záhy nastat, Kristus sám. Kolem poloviny 14. století, kdy Karel IV. byl už vlastníkem říšského pokladu a svátostin, by byl asi na rozpacích, zda si má vybrat Prahu, Paříž nebo Konstantinopol. Karel IV. přesvědčený o výjimečnosti Prahy dané např. architektonickou koncepcí Nového Města, hradu Karlštejna nebo kaple sv. Václava takovými pochybami netrpěl. Dosvědčuje to i skutečnost, že nechal umístit ostatky zemských světců ve svatovítské katedrále do přibližné podoby kříže, v jehož středu se nacházela královská krypta. Zvláštní úloha byla pak připsána sv. Václavu, jak je všeobecně dobře známo.
Při svém setkání s polským králem Kazimírem Velikým ve Vratislavi mu Karel IV. věnoval prst sv. Jana Křtitele, který je dodnes ve Vratislavské katedrále nacházející se pod ochranou tohoto světce uctíván jako nejvzácnější relikvie. O dobrodružném osudu a putování ostatků sv. Jana Křtitele poreferoval velmi podrobně Czeslav Mazur. Vratislavská katedrála však přechovává ještě další cennost – částečku světcovy lebky, která prý pochází z Vyšehradu a v roce 1428 měla ve Vratislavi nalézt útulek před husity.

Účastníci konference zůstali ochuzeni o centrální téma paralel mezi relikviemi v katedrále ve Vratislavi a Praze vzhledem k onemocnění referujícího Vladimíra Hrubého a také o vystoupení profesora Jana Royta, jehož přednášku o relikviích a ideové koncepci katedrály sv. Víta přečetl zástupce.
Celá konference byla následně završena slavnostní bohoslužbou na památku ustanovení prvního českého arcibiskupa, založení svatovítského chrámu a na počest patronky hudebníků sv. Cecílie v předvečer jejího svátku.