Čeští jazzmani hrají znamenitě
autor: archiv
zvětšit obrázekPokud by měl někdo při této recenzi příslovečnou „iluzi již viděného“, tedy spíše čteného, dalo by se to celkem pochopit. Ano, o projektu čtveřice se v Hudebních rozhledech psalo nedávno a to v článku Vladimíra Říhy Moravské jazzové klenoty s Bittovou (v čísle 5, s. 26), který přinesl recenzi koncertu v Rudolfinu, v němž zaznělo jedenáct skladeb z alba. Přesto (a přestože album vydavatelsky nepatří k „nejmladším“) stojí za to o něm znovu psát (a doufejme, že i číst). Je to totiž opravdu patrně zatím nejzralejší a nejreprezentativnější projev jedné významné tendence soudobého světového jazzu, v níž právě čeští jazzmani hrají znamenitou roli (právě proto je na místě připomenout některé momenty z minulosti i některé další zajímavosti). Album je ostatně „světové“ anglickým vydavatelským podílem i celkovou anglickou podobou (včetně podoby jmen, u Mráze/Mraze ovšem v důsledku jeho vkořenění do americké scény již zažitou). CD však cílí k zahraničnímu publiku natolik, že jména Mraz a Bittova jsou v grafice jako jména propagačně nosná zdůrazněna, zatím co ve skutečnosti hlavním hybatelem a nositelem hudby (hudební koncept, většina aranžmá, některé skladby, organizační vklad) je přece jenom Viklický; jen poznamenávám, že i jeho mezinárodní uznání je už dávno také průkazné…
Na Viklického koncept můžeme pohlédnout trošku historicky. Vedle „klasických“ jazzových zemí (Anglie, Francie) se v Evropě 60. 70. let profilovala nová centra – zejména Skandinávie. A právě tam se objevily náznaky využití domácích folklorních tradic jakožto určitého ozvláštňujícího momentu ve vývoji hudební řeči jazzu. Samozřejmě, jazz se vůbec rodil z folkloru, ale byl to folklor afroamerický, a jen příležitostně se objevovaly snahy amerického jazzu nechat se inspirovat folklorem jiným, především tedy folklorem hispánské provenience (připomeňme si tzv. afrokubánský jazz a hlavně slavné dvojalbum Milese Davise z konce 50. let, Sketches of Spain). Náznaky toho, že i čeští jazzmani začínali hledat něco podobného, se objevily už v 60. letech u ansámblu Junior trio. V plné síle se náklonnost k domácímu folkloru ovšem projevila až u další nebo vlastně „přesdalší“ jazzové generace, která byla a je doposud reprezentovaná zejména Viklickým. A rozhodně není náhodou, že tento český jazz¬man pochází z folklorně mnohem živější oblasti, než jsou samotné Čechy, totiž z Moravy, z Olomouce. A k charakteru lidové hudby sám lapidárně řekl: „Zkrátka Češi pijí pivo a jejich lidová hudba není harmonicky příliš zajímavá. Moraváci pijí víno a v jejich lidovkách jsou všechny ty zajímavé staré modální stupnice. V jedné písničce se někdy bez problému vyskytuje zároveň velká i malá tercie.“ Viklického debutové autorské album z roku 1977 neslo příznačně název V Holomóci městě a svou syntézou ohlasů modální koncepce amerického Wayna Shortera s modálními postupy, odvozenými ze studia moravského folkloru i artificiální hudby 20. století (zejména Janáčka), toto album vlastně předurčilo ráz takto orientovaných projevů natrvalo. Při realizaci svého konceptu měl Viklický šťastnou ruku „objevem“ cimbálistky a zpěvačky z Moravského Slovácka, Zuzany Lapčíkové. Ta je osobností i folkloristicky vzdělanou a od dob začátků spolupráce s Viklickým se sama stala hlavní nositelkou několika cenných nahrávacích a jiných projektů. Dalo se sotva tvrdit, že Lapčíková je jazzovou zpěvačkou. Vnesla však do společných projevů, jež slavily úspěch u obecenstva i kritiky nejenom doma, ale též v dalekých krajinách (USA, Mexiko, Japonsko), inspirativní folklorní čistotu, až dojemnou prostotu, a její cimbálová hra byla dobrou protiváhou Viklického moderně cítěného, robustního jazzového piana. Použil jsem minulého času, protože, jak se zdá, cenná spolupráce skončila… Viklický ovšem rozvíjí svůj crossover projekt dál a k jeho dlouholetému (trochu nedoceňovanému!) spolupracovníku, bubeníkovi Troppovi, stabilněji přistupuje Mráz a Bittová. Mráz je hudebníkem vskutku excelentním a nástroj v jeho rukou je právě tak metrorytmickou oporou jazzového elementu, jako nositelem křehké pavučinové hudební tkáně, nesoucí často znaky hudební lyriky. Bittová má k jazzu rozhodně blíž než Lapčíková (nemohu zapomenout na jeden bratislavský koncert v začátcích její kariéry, kdy jsem byl fascinován jejími dialogy – pěveckými i houslovými – s Jiřím Stivínem), více improvizuje (kombinace scatových přístupů s přístupy „herecko-vyprávěcími“ působí jako cosi samozřejmého), je expresivnější, hlasově drsnější, ale i vokálně virtuóznější. Nechci klasifikovat jednotlivé nahrávky alba, ale na mne nejvíce působí čísla 1 a 2 a pak číslo 7. Troufnout si na Janáčka a právě na Symfoniettu (Janáčka je však hodně slyšet i v dalších číslech alba!) je cosi velmi smělého až opovážlivého. Stojí za to ocitovat Viklického: „Použil jsem třetí část, poněvadž mě vždy fascinoval její smutný začátek a na něj navazující ostrý kontrast Janáčkových dramatických akordů. George si vybral melodické pizzicato, ale hráli jsme to jako jazzovou skladbu s rychlou harmonickou strukturou v trombónech – dup-tá, dup-tá. Potom na to improvizujeme. Těžko se to vysvětluje, ale já mám Janáčka v krvi, jak se říká, a doufám, že by se mu to líbilo, kdyby ještě žil, protože on na drama byl.“ Já si taky myslím, že to není sakrilegium, ale poklona a hudební zážitek…
V hudbě CD se jakoby úročí Viklického dosavadní počiny, zkušenosti, něco se opakuje (repertoár, tj. skladby-improvizační podklady, aranžérské přístupy, celkové kvartetní schema), ale ne mechanicky – inovace vnáší právě i účast Mráze a Bittové. Řekl bych, že se teď smazávají dřívější dost zřetelné předěly mezi partiemi více spočívajícími na folkloru a těmi spočívajícími na jazzu. A ještě malý dovětek k vybavení CD. Viklického crossoverová alba mají znamenité booklety. Mám na mysli text Miloše Štědroně v CD Prší déšť (1994) a patří k nim i Ramseyho text na recenzovaném CD. Působí jako živý rozhovor či fejeton a přitom je plný odborných informací, umí přiblížit specifika daného hudebního typu.
CUBE (Czech Republic) – ME¬TIER (Great Britain) MJCD2736
1. Destiny/Osud, 2. Austerlitz/Slavkov (Viklický), 3. Oh Love, Love/Ej lásko, lásko, 4. Pennyroyal/Polajka, 5. A little bird´s flown over / Přeletěl ftáček, 6. Walking from Pest/Keď som išiel z Pešti, 7. Sinfonietta, 8. Dying of Love/Láskou zhynulý, 9. Little Apple/Jablúčko, 10. In the Town of Olomouc / V Holomóci městě, 11. Fetching Water/Išlo dievča pro vodu, 12. Sweet Basil/Bazilička, 13. A Little Wreath/Věneček, 14. Gossip/Pomluva.
Moravian Gems – George Mraz (kontrabas), Iva Bittova (zpěv, housle), Emil Viklicky (klavír), Laco Tropp (bicí)
Aranžmá všech skladeb Emil Viklický (s výjimkou č. 7, kde s Viklickým spolupracoval Mráz, č. 8, na němž se podílela Bittová a Mráz, č. 9, které je opět dílem Viklického a Mráze a č. 13, kde se v aranžích sešli všichni tři – Bittová, Mráz i Viklický).
Nahráno v Praze 2007, producent Pavel Vlček, doprovodný text Doug Ramsey, obal a grafické zpracování Tomáš Tuč. Celkový čas 64:41. Zdroj Hudební rozhledy 02/ 2009 - Ivan Poledňák.
Časopis 21 - rubriky
Časopis 21 - sekce
DIVADLO
VČD v příští sezóně uvede sedm premiér
Východočeské divadlo uveřejnilo dramaturgický plán nadcházející divadelní sezóny, který blíže představuje šéfd celý článek
HUDBA
Metronome Prague ohlásil zvučná jména rapové scény
Metronome Prague, metropolitní hudební a společenská událost roku, proběhne 20. – 22. 6. 2024 ve zrekons celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Českým lvem oceněný dokument
Všechno dobře dopadne
Televizní premiéra Českým lvem oceněného dokumentu, který nahlíží na fascinující živo celý článek