Scéna.cz 

Dido a Aeneas Henryho Purcella

Interpretace historické hudby prošla různými fázemi mezi dvěma protipóly: 1) maximální snahou o autentičnost, což někdy vedlo (zvláště v opeře) k projevu statickému, zdlouhavě popisnému a pro dnešního diváka někdy nudnému, 2) úsilím o tzv. aktualizaci. Druhý případ však přináší mnohá rizika, někdy balancuje až na hranici vkusu. Zde zatím neexistují vyježděné koleje a měřítkem úspěšnosti zůstává míra výrazového účinku a reakce publika.
Zmíněným druhým směrem odhodlaně vykročila inscenace jedné z nejstarších barokních oper Dido a Aeneas anglického skladatele Henryho Purcella (1659–1695) na libreto Nahuma Tateho podle Vergiliova eposu o období po zkáze Tróji, nastudovaná pěveckým oddělením Konzervatoře Brno. Režie Tomáše Studeného pojala celek až s romantizující poetičností; zachytil především krásu i tragiku vztahu královny Karthaga Didony a trójského prince Aenea. Dvě ústřední postavy ztvárnili na vynikající úrovni pěvecké i herecké Miroslava Renzová a Jiří Procházka; jejich umělecký dialog doplnila role královniny sestry Belindy v neméně kvalitním provedení Lenky Ďuricové a Jany Jelínkové. Dějovou osu důmyslně osvětlily hlasy sólistů v předem nahraném mluveném slovu.

Purcell však zdůraznil ve svém díle mimořádnou funkci sboru – vypracováním této složky se konzervatorní představení podstatně liší od jiných akcí tohoto typu. Sbor totiž děj komentuje, zrcadlí jeho emotivní změny; je živou kulisou, takže na prázdném jevišti již není třeba jiných pomůcek. Choreografka Ladislava Košíková zpracovala skupinu studentů v tanečně pantomimický soubor, který zaplnil jeviště pohybem, a to pohybem výrazově jednotným, umocňujícím a doslovujícím účinek hudby – vitální baroko k tomu dalo jedinečnou příležitost. Za diskutabilní z hlediska stylu mohl být označen snad jen příliš folklorně laděný mužský „vzdorotanec“. Adepti zpěvu ze sebe vydali obdivuhodný herecký a taneční projev s přesně vypočítanými a sladěnými kroky a gesty a co je snad největším přínosem jejich uměleckého studia – dokázali zároveň precizně pěvecky zvládnout Purcellův vícehlas. Ze sboru, který ze sebe po celou hodinu vydával to nejlepší ve zmíněných směrech, navíc ještě vystoupilo několik samostatných herecko pěveckých sól – Druhá žena (Eva Štěrbová, Alena Borková ml. ), Kouzelnice (Kateřina Dostálová, Kamila Kružíková), dvě Čarodějnice (Lucie Maršálková, Romana Jedličková, Martina Houdová), Duch a Námořník (Eva Chalupová, Petra Kargerová, Petr Kadidlo). Dirigent Tomáš Krejčí odvedl obrovský kus práce nejen v oblasti vokální přípravy, ale inspiroval i instrumentalisty ke stylovému a tempově odpovídajícímu ztvárnění nástrojové části.

Z přísně kritického stanoviska se jeví poněkud dějově nelogicky zařazené některé epizody (scéna o Akteonovi) a nesjednocenost kostýmů – sbor a sólisté jsou oblečeni soudobě, ale s náznakem antiky ve víceúčelových šerpách a škraboškách kolem očí – naproti tomu Aeneas se zjeví v dnešním civilu, dokonce s vázankou. Příznivci konzervativního pojetí baroka při všech třech představeních možná poněkud znejistěli (8. a 9. 4. v Redutě, 13. 4. v Barce), ale ti, které uchvátila výrazová podstata inscenace, byli nadšeni. Uvolněnost projevu účinkujících rostla až ke třetímu provedení (při druhém se vyskytly mírné intonační disproporce u některých sólistů). Reduta i Barka byly vždy přeplněny a lze jen litovat, že už i vzhledem k délce vynaloženého studia i vzhledem k úrovni nelze realizovat další reprízy.

Brno, Konzervatoř – Henry Purcell: Dido a Aeneas. Libreto Nahum Tate, překlad Eva Bezděková, dirigent Tomáš Krejčí, režie Tomáš Studený, choreografie Ladislava Košíková, kostýmy Michaela Zámečníková-Savovová. Premiéra 8. 4. 2008 v Redutě, psáno z reprízy 13. 4. v Barce. Zdroj Hudební rozhledy 06/2008 - Alena Borková