Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Adéla Pollertová: Měla jsem opravdu štěstí.

autor: archiv

Nositelkou ceny Thálie 2006 v oboru balet, pantomima a jiné tanečně-dramatické žánry se stala sólistka baletu Národního divadla v Praze Adéla Pollertová. Nominaci jí přinesla interpretace titulní role v Prokofjevově baletu Romeo a Julie v choreografii Youriho Vámose.

Jste čerstvou nositelkou Thálie. Jaké pocity vás provázejí?
Je to těžké specifikovat. Po pravdě řečeno ještě jsem si to plně neuvědomila. Ale samozřejmě, že jsem nadšená a šťastná. Upřímně říkám, že jsem to nečekala. Pro mě je to ohromná motivace do další práce.

Thálii jste dostala za roli Julie ve Vámosově choreografii. Jeho pojetí baletu nepatří k tradičním. Příběh posouvá na rozhraní dvacátých, třicátých let minulého století. Z toho vychází i Vámosova taneční koncepce. Jak jste se s rolí sžívala? Z mého pohledu jste s ní plně splynula až ve druhém dějství.
Je fakt, že až do balkónové scény mi to Juliino rošťactví k této roli nesedí. Ale samozřejmě musím respektovat choreografa a snažím se do role vžít tak, jak chtěl. Snažila jsem se věrně následovat jeho představu a cokoliv mi bylo vytknuto, jsem se snažila opravit. Doufám, že i pro diváka má moje role oblouk.

To má, jste v ní úžasná. Co pro vás na ní bylo nejtěžší? Vámos rozkrývá vnitřní svět hrdinů, jsou tu velmi silné momenty. I u vás a vašeho partnera jsem v závěru viděla slzy.
Pro mě bylo nejtěžší být ošklivá a zdeformovaná v pohybech tak, jak Vámos požadoval. Julii vnímám jako krásnou, půvabnou bytost. Sice byla asi trdlo, vždyť jí bylo čtrnáct, ale pro mě byla až moc ztřeštěná. Ovšem tato Julie byla pro mě výzvou, a o to víc ji mám teď ráda. Byla to výzva i tím, že Vámos si nás s Michalem vlastně nevybral.

Proto jste tedy tančila až druhou premiéru. Byla to sice volba choreografa, ale přece…
Musí se respektovat jiný názor, vidění. A Vámos měl jinou představu – viděl Julii jako tmavovlásku, malou dívčinu a já jsem splňovala jen druhé. I na generálkách a hlavních zkouškách mi dávali černou paruku a barvili mně vlasy na hnědo, z čehož jsem vůbec nebyla nadšená. Myslím, že mě a Michala Štípu do druhého obsazení prosadilo divadlo.

Vámos s vámi přímo nespolupracoval?
Bohužel až poslední týden, což mi přišlo nejvíce líto. Role jsme se učili tak trochu za pochodu, vzadu, za prvním obsazením. Na všechno jsme si museli přijít sami, až teprve, když šlo do tuhého, tak jsme měli možnost naplno zkoušet. Na premiéře jsme asi byli už trochu unavení, protože právě poslední týden byl pro nás, vzhledem ke zkoušení s panem Vámosem, nejnáročnější.

O to větším zadostiučiněním musí být pro vás cena Thálie. Myslela jsem, že o obsazení se rozhodlo těsně před premiérou.
Ne, to už bylo víceméně jasné od začátku.

Jak se smiřujete s podobnými „nespravedlnostmi“ v divadle? Bývají časté?
Asi bývají. Ale já mám na druhou stranu sportovního ducha a mám obrovskou podporu rodiny. A když je nějaký nezdar, no tak svět se nezboří, chleba levnější nebude, jak říká maminka. Samozřejmě, že to zamrzí, zamrzelo…

Vy jste se před třemi lety vrátila z angažmá ve Státní opeře v Hamburku od Johna Neumeiera, kde jste tančila devět let. Co vás přivedlo k návratu?
Byly to tři věci. Tou první byl stesk po domově – Německo je sice za humny, ale já jsem se domů dostala zhruba dvakrát do roka. Najednou mě přišlo líto, že rodiče mi stárnou, jsou senzační a já si je moc neužiji. Pak to byl přítel, který byl v Praze, a vztah na dálku není ideální. A třetí věc byla volba studia na HAMU, které jsem si vysnila. Neočekávala jsem, že budou tak náročné přijímací zkoušky, alespoň pro mě, nicméně jsem jimi prošla a mám za sebou první semestr studia.

Většina vašich kolegů inklinuje k pedagogickému, choreografickému zaměření, vy jste si vybrala studium taneční vědy. Proč?
Choreografické sklony jsem v sobě nenašla, to mě neláká a na pedagogiku, si myslím, nemám dost trpělivosti. Chtěla bych se věnovat publicistice. Vím, co je pracovat v první i poslední řadě, vím co stojí energie za představením a mně je hrozně líto, když je kritizováno, byť i po právu. Je to bolestivé. Kritiky se zatím bojím, ale uvidíme…

Váš pradědeček Emil Pollert byl operní zpěvák. Jaký je váš vztah k opeře?
Velmi kladný. Občas se jdu na operu podívat. Víceméně jenom do Národního divadla. Nejraději mám „rodinnou“ operu Prodaná nevěsta, protože můj pradědeček v ní zpíval. Konkrétně poslední inscenace Prodané nevěsty v Národním se mi líbila, byla jsem z ní nadšena. Vím, že spousta lidí ji neskouslo.

Už tady máme kritický náhled.
No vidíte, už v tom jedu (smích).

Jak vám tanec zasahuje do soukromí?
Tak normálně. Žiji tancem, protože mě to strašně baví. Svou profesi neberu jako práci, je to něco, co dělám s láskou a co mě víceméně neunavuje. Samozřejmě, že taky domů chodím znavená, ráda se natáhnu. Ale že bych tanci život podřizovala… Ani náhodou.

Jak si od divadla úplně vyčistíte hlavu? Jste vystavena stálému tlaku, zvláště pak před premiérou, jak jste sama říkala.
Asi nejlíp si odpočinu se svými nejbližšími – s rodinou, přítelem, u skleničky vína. To je mi nejlíp.

Co je důležité pro kariéru tanečníka?
Kromě techniky musí mít také určité charisma – sebelepší technika sama na sebe neupozorní, musíte mít nějakou auru. A samozřejmě také jistou dávku štěstí. Já jsem štěstí měla a to je polovina úspěchu, já tomu věřím. Nemyslím si, že bych byla výjimečná, ale měla jsem opravdu štěstí, že jsem skoro vždy byla ve správný čas na správném místě. V Hamburku jsem prošla konkursem, kde bylo 250 tanečnic. A naštěstí odcházelo ten rok spousty lidí ze souboru, takže nás vzali poměrně hodně. A když jsem nastoupila, otěhotněly čtyři první sólistky a já jsem dostala příležitosti. Byla jsem velmi vycepovaná od profesorky Voleské a Neumeierovi se líbil klasický styl. Přišla jsem jako z cukru, jako pravá baletka s drdůlkem, žádné plandající hadry. Tím jsem asi zapůsobila, a tak jsem začala tančit klasické balety a posléze i ty moderní. Je zajímavé, že na konzervatoři jsem byla brána jako „modernistka“ a nikdo se nedivil, že jdu k Neumeierovi. A u Neumeiera jsem byla brána jako „klasikářka“.

Kdybyste měla srovnat podmínky v Německu a u nás?
Srovnávat Čechy a Německo moc nejde, protože Němci jsou z gruntu jiní. Ta neuvěřitelná přesnost. Soubor byl mezinárodní, ale vedení Státní opery je německé, a tak všechno bylo „pünktlich“. To mě ovlivnilo a očekávala bych to i tady. Ale jsou tu jiní lidé, jiná mentalita.
V Německu jsme měli devět velkých tanečních sálů, tady máme tři – tam se udělalo více práce v kratším čase. Tady to samozřejmě nejde – v centru Prahy nejde udělat velké baletní centrum o devíti sálech, kdo by to platil, kde by se našlo místo… V Hamburku má soubor svého mecenáše. I obecenstvo je tam zcela jiné – do baletu je naprosto zažrané. Je fakt, že Neumeier si publikum vychovává. Má své baletní dílny, kde vysvětluje každou premiéru – objasňuje laikům, co každý pohyb znamená. To všechny vždy na jeho balety naláká. Dělá něco podobného jako kdysi Leonard Bernstein v televizi ve svém hudebním pořadu.

Thálie je určitou pomyslnou metou, které jste dosáhla. Máte ještě nějaké další?
Julie byla vysněná role. Tu jsem chtěla tančit už od školy a nikdy se mi to nepodařilo, až v mých třiceti letech. Teď se budu těšit z každé role – každá mě posouvá o kousek dál.

Zdroj Hudební rozhledy 06/2007, Lucie Dercsényiová.

20.8.2007 11:08:42 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!