zvláštní poděkování
Pavel Seidl: Hudební představu si musíš vytvořit sám, jinak tóny zůstanou prázdné
autor: archiv
Pavel Seidl o sobě říká, že se vždy snažil jít v životě i v hudbě za svobodou a že se mu dařilo a daří jen občas. Na vysoké umělecké škole se mu nelíbilo upřednostňování marxismu-leninismu a vojenské přípravy před hudbou. V roce 1987 emigroval do Holandska, které podvědomě miloval, a ujistil se, že udělal dobře. V začátcích mu hodně pomohli umělci a jeho vlastní renomé. Po sedmnácti letech se vrátil zpátky do Čech. Dnes žije nedaleko Prahy, na vysněném místě u řeky. Pavel Steidl je světoznámý kytarista, který měl letos 23. 8. na 15. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov recitál v Maškarním sále. Kromě toho, že je vynikající umělec, je velmi komunikativní a veselý člověk.
Nástroj, skrze který pronikám do hudby. Lepší by bylo říci, co pro mě znamená hudba. Myslím si, že hudba je pro mě způsob, jak se stát svobodným. A tím nechci říct, že by to měly být jen tóny nebo skladby. Nezáleží na tom, co hraji, ale jak to hraji. Hudba je pro mě třináctou komnatou, vyjádřením svobody tam, kde už nestačí slova.
Se Štěpánem jsem se o tom nikdy nebavil a to mě učil tři roky na vysoké škole, možná na to tehdy nebyla ta správná doba. Jsem přesvědčen, že každý člověk, který se zabývá uměním, se dopracuje ke stejnému pohledu.
Moment, kdy se člověk rozhodne, kdy pocítí, že ten nástroj miluje, by si měl uvědomit každý muzikant. Většinou to bývá, když slyšíte hrát nějakého umělce a najednou si řeknete, tohle to chci také dělat. Ten moment si dobře pamatuji. Po letech hraní zjišťuji, že jsem se nesnažil o nic jiného, než hrát jako ten pán, kterého jsem tenkrát slyšel z nahrávky. Přitom zněla z jiného pokoje, nebyla kvalitní, ale on to hrál tak krásně, že jsem byl v tu chvíli ztracený a rozhodl jsem se pro kytaru.
Asi 12 let. Tenkrát jsem hrál jako každý písničky na kytaru a můj bratr na banjo. Už v 10 letech jsem vystupoval v naší společné kapele, country bandu v Chomutově. Hrál jsem na mandolínu, banjo i kontrabas, zpíval jsem a to jsem ještě neuměl noty, všechno jsem zvládal sluchem a očima. Byl to nejkrásnější začátek, jaký si může hudebník představit. Noty jsem se naučil až ve třinácti, kdy už jsem byl rozhodnutý dělat klasickou kytaru. Nikdy jsem to slovo neměl rád, je to velmi zavádějící. Mám štěstí, že ve svém životě potkávám vynikající umělce. Například Carlo Dominico je úžasný člověk, fantastický rybář. Jednou mi řekl krásnou věc, kterou jsem vlastně cítil, ale neuměl ji pojmenovat: „Jsou jenom tři druhy hudby: hudba pro tělo, hudba pro mozek a hudba pro duši. A ta nejlepší hudba má v sobě všechny tři typy najednou.“ Kytaru poznávám stále a zdá se mi čím dál tím víc živější, ale to je do jiného rozhovoru…
Kytar mám hodně. Kytara se pořád vyvíjí, je to nástroj, který nás lidi provází od doby, kdy člověk dal tětivu na luk. A je zajímavé, že kytara i podobně jako luk reaguje. V jejím vývoji mě před lety hodně zaujalo období italského romantismu, byla to tzv. díra na trhu. Začal jsem tuto hudbu hrát na romantickou kytaru, objevil jsem její kouzlo. Současnou tvorbu hraji na současné kytary, i proto mám více nástrojů. Někdy se taky kytara unaví, a tak ji na rok položím.
Jasně. To byste viděla, jak po roce hraje. Často létám z kontinentu na kontinent, je to náročné. A teď si představte, jak je to náročné pro ten nástroj. Když ve světě vidím nějaký hezký „kousek“, neodolám. Ten „svůj“ ale stále ještě hledám…
Ano a rád. Mě to baví. Pro mě to není práce, ale nádhera.
Abych řekl pravdu, jen některé momenty a ty nejsou výrazné, nejsou přehlušeny následujícími léty. Já se totiž v minulosti moc neráchám, myslím si, že je důležité soustředit se na současnost, ale konzervatoř jako taková, to byla krásná léta. Akademie se mi příliš nelíbila, díky tehdejšímu systému. Víceméně jsem se začal učit, až když jsem odešel do zahraničí, měl jsem oči dokořán, seznámil jsem se s mistry, od některých jsem dostal hodinu a od jiných správnou radu v pravou chvíli. Hudbě se učíme celý život, to nikdy nekončí.
První rok jsem byl odkázán na pomoc státu, druhý rok jsem už měl pracovní povolení, začal jsem učit a tím jsem učil sám sebe, získal jsem místo na jedné dobré hudební škole, založil jsem si privátní třídu, pak jsem začal i více koncertovat, mohl jsem navázat na určité renomé z minulosti. Už jsem byl vítězem jedné z nejslavnějších a největších světových soutěží, Radio France v Paříži, to bylo v roce 1982, tím jsem si získal respekt. S koncerty jsem se začal znovu nacházet, cítit se svobodněji, u nás se situace také vylepšila, kontakt s Českem se začal obnovovat, ale vrátil jsem se, až když jsem měl tolik koncertů, že jsem se musel rozhodnout, čemu se budu vlastně věnovat, zda práci pedagogické, či koncertní. Rozhodl jsem se pro koncerty, pak už bylo jedno, jestli žiji v Holandsku, nebo tady. A nakonec bydlím tam, kde jsem chtěl jako dítě vždycky bydlet.
Myslím, že ano, jsem rád, když jsem alespoň týden na jednom místě, přibližně 70% svého času totiž trávím ve světě na cestách.
Někdy si udělám 3–4 hodinky dovolené a to rád chodím po lese, jdu do přírody, posadím se k někomu, kdo chytá ryby a chytám je s ním (smích)... Jinak ale opravdu rád hraji na kytaru, cvičím a jsem blízko přírody. Je velice důležité nepřestat mít rád svůj nástroj. Nesmí převažovat honění se za kariérou. V Holandsku jsem stál před rozhodnutím stát se něčím jiným, třeba řezníkem nebo kuchařem, já rád vařím, ale kytaru jsem neopustil a tak jsme životem proplouvali spolu. Kytara mě nakonec pomohla přenést se i přes ty nejtěžší chvíle. Nikdy jsem o kariéru neusiloval, nestojím o to, pracuji bez manažera, nepíšu nikam dopisy, že bych tam chtěl hrát, a nabídky přicházejí samy. Všechno jde přirozenou cestou. Vím, že to taky jednou může skončit, ale teď si musím dát pozor na to, abych měl hudbu pořád rád.
Až v Holandsku během několika měsíců jsem pochytil základy, pak jsem začal číst a sledovat televizi a četl jsem také holandské knížky a přátelé mě opravovali. Učil jsem se z kontaktu s lidmi, nechodil jsem do žádné školy, stejně tak jsem se naučil i psát. Před měsícem jsem měl v Holandsku koncert po dvou letech a bylo to úžasné, nezapomněl jsem řeč, bylo vyprodáno, přišli všichni známí.
Přemýšlím, že si tam opět pořídím byt. Holanďané jsou v průměru nejinteligentnější národ v Evropě, jsou upřímní, vždy víte, na čem s nimi jste. Vždycky jsem bydlel na farmě, nemám rád město. Se sedláky jsem vycházel stejně jako s kolegy či s dětmi, které jsem učil, bylo to úžasné.
Důvod, proč jsem odešel zpět, byla ta Berounka. Teď jsem zjistil, že můžu bydlet tady i tam a možná ještě odjedu do Mexika (úsměv). Lákají mě tam učit na nějaké škole, já se tam cítím dobře, stejně tak jako v celé Jižní Americe. Vedro mi nevadí, naopak, tělo, svaly jsou prohřáté, pružné. Více mi vadí zima, ta letošní byla dlouhá a bude ještě hůř.
Ano, ale rozdíl je učit děti bez motivace a lidi, kteří už vědí, co chtějí, ale zatím to z nástroje neumějí dostat. Takovým žákům pomáhám rád objevit to, co sami chtějí. Znám ty pocity z vlastní zkušenosti. Co jsem se třeba natrápil hrou na mikrofon. Celé noci jsem točil ve studiu a pořád jsem objevoval mechanizmus techniky, aby to znělo tak, jak si to představuji.
Ale žáka nemohu naučit vše. Každému z nich vždy říkám: „Tu hudební fantazii, představu si musíš vytvořit sám, jinak tóny zůstanou prázdné.“
Mám lidi, na které se obracím, když něco potřebuji. Za mimořádné štěstí považuji, že jsem potkal velké umělce, například kubánského skladatele Leo Browera nebo Johna Williamse. Je mi s nimi dobře, poslouchám je, povídám si s nimi. Třeba na konzervatoři jsem se hodně naučil od Milana Zelenky, po hodinách jsme chodili na pivo a on vyprávěl, jak kdo hrál. Tak by to mělo být, učitel a žák, to je zvláštní spojení. Po konzervatoři na mě zapůsobil zase z jiného úhlu Štěpán Rak, pak třeba Bohumil Hrabal, jezdil jsem k němu, to mi bylo devatenáct, on vyprávěl, já hrál, tím jsem se od něj moc naučil.
Málo, i když tento rok je to lepší. Možná je to tím, že si cíleně nebuduji mediální image, mě to nebaví a nevidím v tom smysl.
Ano, asi ano, hodně hraji venku, na festivalech. Teď mě hodně potěšila kniha o světových kytaristech, která vyšla v rámci kytarového festivalu v Cordobě. Je tam na prvním místě Tomatito, pak je Bob Dina, a pak obrátíte stránku a tam jsem já… krásné, že ano. Tak si říkám, že jsem se asi někam se svým nástrojem dostal, ale nesmím na to myslet, to bych se lekl a přestal hrát.
Hrál jsem tam asi před čtyřmi léty, měl jsem taky kytarový recitál, bohužel, Čechů moc nepřišlo, zato tam seděli Holanďané. Přitom ve světě mám všude vyprodané sály, naposledy v Glasgow.
Je mi jedno, co hraji, důležité je, jak. Zazněla hudba, kterou mám rád, která mě zajímá, kterou se učím. Vybral jsem díla skladatelů různých období, takže jsem přijel se dvěma kytarami, v první polovině jsem hrál starší skladby a ve druhé novější.
Odmalička, psal jsem si skladbičky, písničky…
Ano, je jich moc, vystupuji na festivalech po celém světě. Teď byl zajímavý festival v Argentině, to je největší kytarový festival na světě. Má asi 500 vystupujících umělců, maximálně tria. Trvá pět dní a během nich obletím téměř celou Argentinu. Je to hrozně zajímavé, úžasné, fantastické. Poznáte publikum z druhého konce planety. Nebo festival na Kubě. Když pominete tamější situaci, poznáte hudebníky… jací jsou to lidé, jak chápou hudbu, to je neuvěřitelné. Top swiss replica watches for sale for men. Co jim dám, to hned dostávám nazpátek, to je úžasné.
Festival v Krumlově se mi také zapsal do paměti, to je nádherné místo, mám pocit, že tam pánbůh zabodl prstíček a řekl, tady udělejte festival. Každému cizinci, který touží vidět Prahu, říkám: „… a jeďte také do Českého Krumlova“. Myslím si, že Český Krumlov je nejkrásnější české město, nemohu si pomoci, je to nádhera, navíc má atmosféru nějakého mexického města, ty obchůdky, hospůdky, to je nejkrásnější místo, kde může takový festival být.
Nemám… raději si je nedělám, nemám přání… co chci… mír a klid.
Hudební rozhledy 09/2006 - Veronika Dušková
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
DIVADLO
Divadlo LETÍ představí příběh Olive Oylové
Nekompromisní text izraelské autorky Sivan Ben Yishai LÁSKA/Argumentační cvičení, bourá veškerá tabu týkající celý článek
HUDBA
Peter Nagy 65
Peter Nagy 65
65. narozeniny a 40 let na scéně oslaví oblíbený zpěvák, interpret hitů jako například Kristí celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Svatá Zdislava a Cesty víry
Znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Přímý přenos slavnostní mše, kt celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování