Scéna.cz 

Wilsonův Lohengrin

Americký režisér Robert Wilson, známý u nás inscenováním Janáčkova Osudu, připravil pro Operní dům Curych Wagnerův Ring a také Lohengrina. U posledně jmenovaného titulu mi připadala specifická režisérova metoda více akceptovatelná než u mýtické tetralogie. Vše bylo o poznání živější, srozumitelnější a lidštější. Nicméně jsem si uvědomil, že po zhlédnutí více režisérových inscenací se stává jeho pojetí určitým stereotypem a je pak těžké diváka něčím překvapit. V tom mi dali za pravdu i někteří jiní návštěvníci představení. Příjezd Lohengrina na labutím křídle byl možná na Wilsona až příliš ,,klasický“. Oproti tomu v souboji mezi bájným rytířem a Telramundem bez přítomnosti zbraní působila režisérova mimická a gestikulační koncepce naprosto nelogicky. Navíc jakési kopí sjíždějící shůry do rukou Lohengrina se uvolnilo z jednoho závěsu a působilo jako kyvadlo. Hlavní aktéři, mající na jevišti přesně vymezený a na kroky spočítaný pohyb, tak měli problémy, aby se vyhnuli nebezpečně se houpajícímu předmětu a přitom vyhověli přísně dané choreografické koncepci.

Jednoduchá scéna dle návrhu režiséra dovolila divákovi soustředit se na detailní vnímání vzájemných akcí a souhry jednotlivých postav a hlavně jejich pěveckých výkonů. Hudebně dílo nastudoval známý rakouský dirigent Ralf Weikert, který má s uváděním Wagnerových děl ve světě velké zkušeností. K dispozici měl několik sólistů nejzvučnějších jmen.
Titulní roli Lohengrina ztvárnil s přehledem renomovaný dánský tenorista Stig Anderson, který v Praze zpíval před několika lety Tristana. Velmi inteligentně si rozvrhl síly tak, aby bez sebemenší únavy zvládnul v závěru opery slavné vyprávění a svatém Gralu. Možná, že jeho hlas nesl někdy nepatrný stín opotřebování po dlouhé pěvecké kariéře a trochu vadila jeho poněkud menší postava v kontrastu s vysokou Melanií Diener v úloze Elsy. Tato německá pěvkyně má pro svou roli pěkný, nosný hlas a zkušenosti z festivalu v Bayreuthu ji předurčují k dokonalému, byť trochu chladnému zvládnutí role. Dlouholetá wagnerovská specialistka Gabriele Schnaut s obdivuhodným vokálním nasazením a hereckou přirozeností vytvořila ze své Ortrudy vynikající výrazovou, vysoce dramatickou kreaci. Poněkud ve stínu jejího výkonu se prosazoval Rolf Haunstein jako Telramund. Pěvecky i představitelsky mu nebylo co vytknout, ale ve srovnání s mohutným hlasovým fondem představitelky Ortrudy není jednoduché držet krok. Pěvec vytvořil v osmdesátých a devadesátých letech na velkých scénách bývalého východního Německa prakticky všechny stěžejní basbarytonové wagnerovské role. Švýcar Oliwer Widmer byl ideálním hlasatelem.
Zvláštní pozornost je nutno věnovat Matti Salminenovi, kterému byla svěřena úloha krále Jindřicha. Pěvec je již řadu let jedním z největších představitelů seriózního basového oboru nejširší škály od Verdiho přes Musorgského a Mozarta až po Wagnera. Vše zvládá svým mohutným hlasem skutečně fenomenálně. Tento Fin obrovité postavy mi svým střídmým hereckým a výrazovým projevem připomíná Rudolfa Hrušínského. Když se objeví na jevišti, nemusí dělat nic a jeho tvář a hlas řeknou vše. Slyšel jsem jej mnohokráte a vždy odvedl nadprůměrný výkon.
Kvalitní početný sbor pod Jürgem Hämmerlim a precizně hrající operní orchestr dopomohli k vynikající interpretaci náročného Wagnerova díla. Diváci si tak odnesli nezapomenutelný zážitek z představení, které přes určitou režijní stereotypnost specifické Wilsonovy režie patří k těm nejlepším, co curyšský operní dům nabízí.