Scéna.cz 

Lucie Ľubici Vargicové

V poslední době si pražské publikum nemůže stěžovat na nedostatek příležitostí k setkání se světovými pěveckými hvězdami. Ať to však byli Jennifer Larmore, Ramón Vargas, José van Dam, Luciano Pavarotti anebo nejnověji Vesselina Kasarova, jednalo se vždy o koncertní vystoupení. O recitály složené ze slavných i méně známých operních árií, jež dokumentovaly rozsah hlasových dispozic a šíři repertoáru toho kterého pěvce. Protože však každé operní umění je disciplina komplementární, je neodmyslitelnou součástí každé role také její jevištní ztvárnění. A právě celistvost zážitku při recitálech na koncertním pódiu chybí. Na pražské scéně se ze světových špiček představil v roli snad jen Dmitri Hvorostovsky jako Eugen Oněgin před pěti lety ve Státní opeře Praha.
A byla to právě Státní opera Praha, která nám poskytla novou příležitost k seznámení s velkým pěveckým jménem současnosti, se slovenskou sopranistkou Ľubicou Vargicovou. Ta přijala pozvání vystoupit ve slavnostním představení v rámci Pražského jara v titulní úloze Donizettiho Lucia di Lammermoor.

Vargicová sice stále zůstává v trvalém svazku v SND Bratislava, ale patří dnes už k nejvyhledávanějším koloraturním sopránům v celosvětovém měřítku. Uvážlivě volí svůj repertoár, tak aby plně odpovídal jejím mimořádným hlasovým předpokladům. Do výběru těchto rolí patří i Lucia. Psát o výkonu, který Vargicová v Praze podala, by znamenalo jen řadit jeden superlativ za druhým. Že pěvkyně ovládá svůj hlas s neochvějnou technikou a naprostou samozřejmostí ve všech polohách, jsme slyšeli už z jejích rozhlasových nahrávek. Přímé setkání s takovou dokonalostí je však přesto omračující. Mimořádný zážitek je navíc podtržen i fyzickými půvaby mladé umělkyně, jejíž zjev je stejně okouzlující jako hlas. Harmonický dojem z jejího vystoupení dotváří také herecké podání role – zcela uvolněné, uměřené i v nejvypjatějších momentech, a možná právě tím je tak působivé. Vargicové Lucia není pasívní bytostí předurčenou k tragickému konci. Je plná života, což paradoxně vnímáme nejvíc ve scéně šílenství. Tam její Lucia přímo září klamnou vidinou štěstí. A strmé koloraturní pasáže, které se jindy zdají být až příliš zdobné vzhledem k dramatické situaci, v tomto podání náhle působí naprosto organicky – šílená dívka se doslova zalyká pocitem radosti. Naplněné hlediště Státní opery Praha právem připravilo Ľubice Vargicové za její výkon královské ovace.
Stát po bohu pěvkyně takového formátu není snadné. Z jejích partnerů se svého úkolu nejlépe zhostil Yikun Chung jako Edgaro. Festivalové představení řídil dirigent Leoš Svárovský, jehož hudební nastudování si stále udržuje solidní úroveň (mezi problematická místa tentokrát patřila úvodní scéna Normanna a pánského sboru, rytmicky „rozsypaná“). Znovu jsme se mohli přesvědčit rovněž o kvalitách inscenace režiséra Antona Nekovara, jednoduché, působivé a stylově čisté. Vizuálními prostředky, jako jsou stromy z bílých vlajících fáborů, bouře či průhledná zrcadla, podtrhuje atmosféru jednotlivých scén (rušivým výtvarným nápadem je snad jen svítící katafalk). Některé postavy vidí v netradičním světle, ale přitom zcela logicky (Alisa, Normanno nebo Raimondo – kněžourské pojetí této role zvlášť výrazně naplňuje Ivo Hrachovec). Je důkazem výjimečné citlivosti Ľubici Vargicové, že se s celkovým rázem inscenace pohotově sžila a dokázala jí dominovat nejen po pěvecké, ale také po herecké stránce.

Gaetano Donizetti Lucia di Lammermoor
Dirigent Leoš Svárovský, režie Anton Nekovar, scéna Jan Dušek, kostýmy Josef Jelínek. Státní opera Praha, 26. 5. 2005 (v rámci MHF Pražské jaro).