zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Písně poutníků

Choreograf LIN Hwai-min

autor: Scena.cz   

Taiwanský soubor Cloud Gate Dance Theatre vystupoval v Praze v roce 2002 s představením Moon Water. Tentokrát soubor 24 tanečníků (od dvaceti do čtyřiceti let) přijel s produkcí nazvanou Písně poutníků, která zahájí letošní festival Tanec Praha.
Choreografem souboru je LIN Hwai-min. A jeho vyprávění o tom, jak vznikla velkolepá produkce Písně poutníků, jsme zaznamenali před jejím uvedením v pražské Sazka Aréně 1. června 2005.

Nevím, kdy jsem poprvé zaslechl jméno Bodhgaya. Dlouho jsem toužil tam jet, i když jsem netušil, co tam budu dělat. Věděl jsem jen to, že v Bodhgayi přišlo na Buddhu osvícení pod strome bodhi. V létě 1994 jsem konečně našel pár volných dnů. Okamžitě jsem si zamluvil letenku a vypravil se na cestu do Indie.

Když jsem dorazil k řece Ganga, byl jsem šokován. Zarazilo mě, že lidé tu posvátnou vodu pijí a koupají se v ní. Někdy člověk ve vodě zahlédne napolo spálená těla. Byl jsem tím zážitkem zasažen. Pak jsem seděl pod stromem bodhi, Otevřel jsem oči, a viděl slunce, které se prodírá větvemi a hřeje mě na čele. Mé srdce se naplnilo radostí, zažil jsem takový klid jako nikdy předtím… A pak jsem se ocitl ani nevím jak znovu na letišti. A uslyšel jsem hlas, který mi říkal, není třeba se bát. Nevím, odkud ten hlas přišel, ale od té doby se můj život změnil.

Začal jsem pracovat na této choreografii a všechno jako by šlo samo. Celou dobu mě prostupoval pocit důvěry. Při naší práci jsme vycházeli z knihy Siddhartha od německého spisovatele Hermanna Hesseho, ale nechtěli jsme vyprávět příběh, spíše navodit určité pocity. To byl můj prvotní cíl, aby celé představení prolínal pocit klidu a míru.

Tři tuny rýže jsou jedinou rekvizitou tohoto představení. Jsou to rýžová zrnka, které mění strukturu povrchu. Ptali se mě, proč jsem použil rýži. Nejprve jsem měl v úmyslu použít hlínu, Matku zemi, ale ta nepůsobí dobře na kůži tanečníků. A tak mě napadla rýže, protože jsme s ní vyrůstali. Když jsme byli děti, vídali jsme zemědělce, jak rozhazují rýži po polích a chtěli jsme si s ní hrát. Dostali jsme za to na zadek, protože rýže je posvátná. A tak tento element rýže léčí v jistém smyslu mou dětskou frustraci. Můžu si hrát s třemi tunami rýže. Po každém představení přicházejí diváci, podívat se na ní, osahat si ji, a občas si i nějakou odnesou. Říkáme jim, odneste si ji jako suvenýr, ale rozhodně ji nevařte a nejezte!

Je to taková „poetická rýže“, protože je zlatá, a na polích tak zlatě nevypadá. Zdá se to velmi jednoduché. Ale příprava této rýže trvala třem mužům několik týdnů plné pracovní doby, než ji „vyrobili“. Potřebovali jsme k tomu dlouhozrnnou rýži, která se proprala, vysušila, promíchala a pak sterilizovala. Ta původní po dvou měsících totiž začala klíčit. Pak jsme ji obarvili na zlatavo a znovu vysušili. Vypadá překrásně. A je to také nezcestovalejší rýže. Za 11 let, co tuto show hraje, procestovala celý svět – byla v USA, Kolumbii, po celé Evropě, a teď z Prahy pojede do Atén na Akropoli.

Jako hudbu jsem použil gruzínské lidové písně. A proč ? Slyšel jsem tuto hudbu náhodou. Připadala mi jako esence náboženského pocitu, i když slova pojednávají o obyčejných věcech, zemědělských pracích, popíjení. A myslím si, že lidé vůbec nepoznají odkud je. Někdo se domnívá, že jsou to muslimské zpěvy svolávající z modlitbě,dalším zase hudba připadá indická.

Je to docela zajímavé spojení. Německým spisovatelem převyprávění Buddhova života, rýže z Taiwanu, gruzínské písně a spousta prvků z Japonska a Číny.

Představení začíná tím, že přichází mnich, zastaví se, a z nebe na něj začne padat rýže jako déšť. 90 minut tu ten mnich stojí a na něj se snáší rýže, on jen stojí a medituje. Dýchá z toho krajina a takový povznesený náboženský pocit. V řadě míst lidé pláčou. Nevěděli jsem proč, protože to nemá příběh. Ale je to samozřejmě na tom pocitu, na souznění jeviště a hlediště.

Hrajeme tohle představení už jedenáct let. Když jsme začínali pracovat na choreografii , nevěděli jsme, jak to celé prezentovat. Práce vycházela z meditace. Celý měsíc jsem nutil tanečníky šest hodin denně meditovat. Což pro ně samozřejmě bylo strašné - chtěli mě zabít! Pak jsem je požádal, aby improvizovali. Aby zavřeli oči, a pustili energii čchi, aby proudila z těla, aby je vedla. Samozřejmě, to byl jen začátek, časem jsme nabrali spoustu dalších prvků, trénovali taiči, bojové umění, prvky japonského divadla a čínské opery. Nakonec vznikl takový zvláštní pohyb – zatímco v baletu se vzpínají tanečníci vzhůru, tady naopak tančí „do země“, jsou to takové povolené, oblé pohyby.

Můj první zážitek z divadla byl ten, že jsem před lety viděl představení Labutího jezera. Jedna paní říkala, tohle my nikdy nedokážeme, protože máme krátké nohy. A tak jsem řekl, proč, když máme nohy kratší, toho nevyužít a nedělat tanec jinak. Nač si hrát na někoho jiného, předstírat. A tak jsem zohlednil v choreografii to, že prostě Tchaiwanci mají jinou stavbu těla než Evropané. V našem souboru tančí lidé od 20 do 40 let. A já se přiznám, že mám rád starší tanečníky. Protože jejich těla promlouvají, i když se třeba nepohybují.

30.5.2005 10:05:06 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

Časopis 19 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Časopis 19 - sekce

HUDBA

Eurovision Song Contest 2024

Aiko

Eurovision Song Contest 2024
Přímý přenos prvního semifinále ze švédského Malmö, kde se letos koná 68. ročn celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Film na motivy povídek Oty Pavla

Smrt krásných srnců

Smrt krásných srnců
Český film Karla Kachyni, od jehož narození minulý týden uplynulo 100 let, na motivy po celý článek

další články...