Scéna.cz 

Plzeňský Trubadúr příliš nepřesvědčil

Je jen málo děl v celé světové operní literatuře, která by oplývala takovým množstvím efektních hudebních čísel, jako opera Giuseppe Verdiho Trubadúr. Není proto divu, že toto divácky vděčné dílo po patnácti letech znovu vstoupilo na jeviště Velkého divadla J. K. Tyla v Plzni v premiérách 5. a 6. března, tentokrát v italském originále.
Dramatický rámec inscenace výtvarně tvořila mohutná torza zdí variabilně proměňovaná v každém obraze. Scénograf Karel Glogr navrhl scénu fungující dobře nejen po stránce výtvarné, ale též akustické. Kostýmy Dany Svobodové zapadly do celkové výtvarné koncepce. Výjimkou byla poněkud okázalá roucha nevěst Kristových v obraze Kláštera.

Verdiho hudba, komponovaná na často kritizované libreto Salvatora Cammarana, je nesmírně emotivní, a dává tak zapomenout na všechny nelogismy v ději. Na dirigentovi, režisérovi i pěvcích leží nelehký úkol, aby tuto operu s velkými dramatickými zvraty dokázali pravdivě interpretovat, aniž by sklouzli pouze po povrchu líbivých hudebních čísel. Hudební nastudování Jiřího Štrunce pod tímto zorným úhlem působilo poněkud vlažně. Především recitativy postrádaly pečlivější dramatickou stavbu, a tak prakticky splývaly s kantabilitou árií. Malá preciznost rytmická v orchestru i ve sboru měla za následek ztrátu tolik žádoucího dramatického napětí. Plzeňský operní sbor vedený Zdeňkem Vimrem navíc postrádá pro tento typ opery zralejší hlasy, které by vytvořily objemnější a barevnější zvuk.
Režie Jana Buriana dostatečně neprezentovala dramatickou stránku Verdiho díla a omezila se prakticky na nevynalézavé aranžmá. Sólisté pod rouškou interpretační volnosti byli ponecháni napospas sami sobě.
Pěvecké výkony sólistů nepřekročily průměr. S rolí Leonory se na solidní úrovni vyrovnaly domácí sopranistky Ivana Šaková a Valentina Čavdarová. Hlas prvně jmenované zněl vyrovnaně a byl dostatečně pohyblivý v koloratuře. Její výkon však působil poněkud akademicky, zněl stejně při radosti, či žalu, bez jakéhokoliv citového záchvěvu. Hlas Valentiny Čavdarové měl vřelejší témbr, bohužel i její interpretace Verdiho působila chladně (např. v sextetu „E deggio e posso crederlo“). Dalibor Tolaš v hraběti Lunovi nabídl svůj znělý a měkký baryton, který ovšem zdaleka neovládal tak dobře, jako při nedávné, nominací Thálie ověnčené kreaci Holanďana ve Wagnerově opeře Bludný Holanďan. Tentokrát hlas více ovládal pěvce, než pěvec svůj hlas. Objemný baryton Jiřího Rajniše zněl v téže roli mnohdy tvrdě a forzírovaně. Pro Verdiho mu nechybí volumen, ale legáto. V roli Manrika vystoupil na první premiéře Jan Adamec. Skvělým vrcholem jeho výkonu byl závěrečný duet s Leonorou („Ha quest‘ infame l’amor…”). Pěvec zde vyzpíval svoji bolest hlasem plným dramatického lesku a prožitku. V dalších částech opery se soustředil především na výšky, vůči kterým vyzněla střední poloha tak trochu jako chudá příbuzná. Manrikovi Plamena Prokopieva se dařilo více ve střední poloze. Vysokou polohu zvládal se slyšitelnými obtížemi. Herecky působil matně. V roli Ferranda se blýskl svým temným, velkým hlasem Jevhen Šokalo, který působil věrohodně i po stránce herecké. Největším překvapením obou premiér byla role Azuceny ztvárněná dvěma mladičkými altistkami. Kateřina Jalovcová zazpívala svoji Azucenu obdivuhodně vyrovnaným hlasem. Nechybělo ani legato a určitý emotivní náboj v hlase. Největší vadou na jejím pěveckém výkonu byla častá intonační labilita. Po herecké stránce chybí, zcela pochopitelně, větší jevištní zkušenost. Azucena druhé premiéry, Eliška Weissová, vládla objemnějším a barevnějším hlasem, který však v nejvyšších tónech obě tyto kvality ztrácel. Také ona se nevyhnula slabším chvilkám v intonaci (především v závěrečném duetu „Ai nostri monti…”). Po herecké stránce prokázala smysl pro drama.