„Koncert“ na úvod
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekKrálovský balet v Londýně zvolil pro vstup do letošní sezóny přenosů do kin 5. listopadu retrospektivní komponovaný večer sestávající z jednoho abstraktního moderního a dvou dějových kusů v klasickém stylu pod titulem Concerto.
První choreografii Concerto podle Šostakovičova klavírního koncertu složil Kenneth Macmillan za svého působení v Německu v roce 1966 pro Deutsche Oper v Berlíně. Skladba jako čisté vyjádření hudby je podle ní členěna do několika různě dynamických sekcí. Charakterizuje ji zdánlivá formální jednoduchost, korespondující s muzikalitou, avšak vyžadující pečlivost a přesnost. Tryská z ní energie a viditelný požitek tančících z pohybu.
Jejich jednoduché trikoty a šaty ve ztlumené červené, žluté a oranžové barvě, právě tak jako harmonizující světelné proměny scény (Jürgen Rose, John Read) ještě posilují jasnou a radostnou atmosféru celku. Menší skupiny, dvojice a jednotlivci se rychle přeskupují v diagonálách skoků, zaplňují scénu v propletencích kroků a opět mizí. Nejvýrazněji zaznívá hlavní motiv v duetech a sólech. Zvlášť střední lyrický duet vyniká „oblými“ formami figur a plynulými přechody a tvoří protiklad k předchozí či následné razancí a „geometričnosti“. Macmillanovo Concerto při tomto novém uvedení v Královského baletu neztratilo ani po více než půl století nic ze své svěžesti a půvabu.
Také druhá část programu Enigma Variations má ve svém rodném listě šedesátá léta. Na rozdíl od bezdějového Concerta se jedná o skici ze života anglického skladatele Edwarda Elgara (1857 - 1934). Frederick Ashton sestavil na základě jeho stejnojmenného hudebního díla, jež Elgar věnuje svým rodinným příslušníkům a přátelům, pásmo 14 minipříběhů. Charakterizuje v nich pohybově jednotlivé postavy a zachycuje jejich setkávání a střety se slavným skladatelem. Skladba má „staroanglickou“ scénickou podobu 19. století a jednotlivé postavy jsou v ní možná spíše herci než tanečníci. Jejich projev je velmi civilní, v každém sebemenším pohybu jsou však zkoncentrovány silné emoce a vše tak vyznívá velmi dramaticky. Tato choreografie vyžaduje velkou pozornost a soustředění a určitě i předchozí textový komentář v programu, aby byla lépe čitelná. Jako poslední zvolila dramaturgie třpytné třetí dějství z Glazunova baletu Raymonda v původní produkci Rudolfa Nurejeva s předními hvězdami Královského baletu Natalií Osipovou a Vladimírem Muntagirovem. Balet končí svatbou zachráněné Raymondy a jejího snoubence a osvoboditele Jeana de Brien, tedy okolnostmi, které nabízejí nejvhodnější prostředí pro velkolepou podívanou. Před diváky se skví s veškerou nádheru a přepychem královské sídlo, které skýtá dostatečný prostor pro předvedení brilantní techniky jak obou sólistů tak tanečnic ve variacích i celého souboru v maďarských tancích. Raymonda tak byla přívětivou tečkou za celým úvodním představením cyklu londýnských přenosů, jehož následujícím dílem bude 10. prosince 2019 balet Coppelie.
TIP!
Časopis 13 - rubriky
Časopis 13 - sekce
DIVADLO
Poselství ke Světovým dnům divadla
Na druhou polovinu března tradičně připadají oslavy divadelního umění. Světový den divadla se od roku 1962 kaž celý článek
HUDBA
Peter Cmorik oslavuje 44 rokov piesňou
Po úspešnom albume Guitardisco je Peter Cmorik pri chuti a ohlasuje nový album na september 2024. Prvá lastov celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Filmové tipy 13. týden
Poslední závod
Krkonoše, 1913. Schyluje se k lyžařskému závodu na 50 kilometrů, v němž se Češi poprvé utkaj celý článek